Jak staletý dub když se náhle kácí, kol duní půda zhluboka a temně, tak zachvěla se širá česká země, když padnul’s Ty po olbřímí své práci.
A zachvěla se v hoři srdce steskem, že dětem umřel otec nad vše drahý – a smutek spěl od stověžaté Prahy po osiřelém, truchlém kraji českém...
Skloněny meče, jež se křížem střetly, bez vůdce národ v těžkém boji zůstal – než, v oné chvíli nad obzorem vzrůstal výš ke hvězdám Tvůj zářící stín světlý.
A bylo všem, že postava tvá přímá se tyčí vysoko nad obzor tmavý, že prapor vlaje u Tvé drahé hlavy a mocné slovo Tvé zas v duše hřímá.
Jak druhdy v boje nejprudšího příval, nad zbraní lomoz v bitev divém shonu Tvůj kovový hlas jako srdce zvonu daleko slyšitelný mocně hřmíval – :
Tak nyní hlas ten zaburácel znova, zněl jako bouře, rozléhal se hřmící utichlým lánem – stáli bojovníci a v duši jich se nesla Tvoje slova:
„Dál, děti mé! U konce posud není náš svatý boj – a plno nástrah vůkol, veliký, mnohý ještě čeká úkol a mnohý trud a dlouhé zápolení –
Však, děti mé, vás mnohý rozkol tříští a samy jste si nepřítelem větším, než ti, kdož proti vám... toť nebezpečím, jež osudno být může v době příští!
Při nejsvětějším drahé vlasti jméně, již půtka vaše každá v srdce bodne, víc lásky mějte k sobě, děti rodné – jen závisti, té mějte v srdcích méně!
Tať kletbou naší: zášť a závist bledá. Té vůči svým se každý prve zhosti, a víru mám, že dnes i v budoucnosti ni nám, ni budoucím Bůh zajít nedá.
Vždy milujte se, jako bratři rodní, a každý v srdci živ jen jedno přání, kéž drahou vlast nám dobrý osud chrání a odejme číš hořkých žalů od ní!
Jen její štěstí, blaho, rozkvět stálý vždy vediž vás, a nikdy vlastní zájem, v té snaze stůjte věrně k sobě vzájem, nás hrstka zlobám věků čelit má-li!
Kéž lid můj, neštván v dychtění svém jarém překotným hesel střídáním a spěchem neklesá v duchu prvým neúspěchem a hrdě nezpychá nad prvým zdarem!
Kéž národ můj, jejž chraniž dobré nebe, vždy v úctě maje svá i cizí práva, všem zlobám doby mužně odolává a nikdy neopouští sama sebe!
Kéž národ můj, vždy neoblomně stoje při svatém právu svém, štít povždy ryzí si zachová a proti zlobě cizí vždy vítězně z každého vyjde boje!
Ta naše stará nesvornost ať pouhou se stane bájí; práce jen, z ní prýští nám víra v lepší, krásné, volné příští, ta povždy nejvyšší nám budiž touhou!
To přání nechať srdce všech nás prolne, by drahé vlasti vzešla po bezpráví a hoři všem jitřenka štěstí, slávy a jitro krásné, radostné a volné!“
– – Tu závěť na svých rtech, tak dětem ztrácí se velký stín v ty hrobu zmlklé taje. Lid jeho jde, ten odkaz v duši maje, vstříc novým bojům, k nové, další práci.
Kéž zaplane mu jednou slavné ráno, o němžto sníval’s Ty, ó, velký kmete! I jméno tvé v něm novou slávou zkvete a v deskách dějin zlatem bude psáno.
Cookies on Poetry Cove