Ovaňte mi čelo květů vůní, já jít nesmím do lesů a nikam, já tu jenom umírání zvykám, chvěji se tu nad závratnou tůní,
srdce mi to rve a hlavu mámí, teskné stíny vidím kolem sebe, bolestný a sladký úsměv známý a ten pohled, který v duši zebe...
Kdybych umřel!... Vy, jež kryje země, spěte, spěte... Ah, jak teskno je tu! – a že žádný, žádný nejde ke mně, ni má milá s kytkou jarních květů.
Ah, má milá – – – – – – – Ó ty dítě, jest -li v neshledání stiskli jsme si ruce naposledy, ty to nevíš ... Co mi umřít brání,
opustit ten život plný bědy? – Je to darmo, chtěl bych, abys u mne byla tady v hodině té slední, viděla bys, nechvěl bych se před ní,
já bych hleděl jen v tvé oko dumné dlouho, dlouho... A ty šla bys zpátky, jsi tak krásná – svět už na tě čeká – a tvůj milý zašel do daleka,
do daleka zašel bez památky – A ta cesta... kam ta cesta vede? Ještě žádný nazpět nešel po ní, žádný, žádný – – Vlhký pot se roní
po čele a po té skráni bledé –: žádný! – žádný! – Proč to slovo bolí? Zde je život, tam hrob chudý, holý, život, život – a tam úsměch kostry,
za nocí ten mrazný vítr ostrý a svit luny, který plaše chýlí se s těch mraků protrhané šedi na ten hrobní, pustý kámen bílý...
a hle, měsíc ztrnule tak hledí na ty kříže, přes něž v dál se žene noční ptactvo maně vyplašené, a ta žlutá, pošlapaná tráva
zoufalé své dumy vyšeptává – spěte, spěte, lehká buď vám země, pokoj s vámi – – – – – – – – – – – – vidíš, ty má milá
ty bys ke mně hlavu naklonila – ta tvá hlava! – – Ah, jak teskno je tu a že žádný, žádný nejde ke mně, ni má milá s kytkou jarních květů,
žádný, žádný – – hlavu mi to mámí – jen ty stíny vidím kolem sebe, bolestný a sladký úsměv známý a ten pohled, který v duši zebe...
Cítím, stín se na mé čelo skládá. Ovaňte mi čelo květů vůní, o mne život se smrtí se hádá a já chvím se nad závratnou tůní...
Cookies on Poetry Cove