Já myslím na ty, kdo jsou sami
v té širé pláni lidských cest...
Má hlava těžká vzpomínkami
v té noci plné snů a hvězd,
sny dávné táhnou kolem hlavy
a minulé se vrací zpět –
ten zapadlý, ach usmívavý
a pohádkový dětský svět!
Na kraji lesa vidím známý
a zasněžený, bílý dům,
kde všechno, všechno vzpomíná mi
na tolik zašlých, krásných dum...
Mráz na okně hle květy kreslí
a v druhém okně, sladké nic,
zář malovaných, pestrých jeslí
do dětských padá zřítelnic.
Vy drahé tváře, drahé děti,
ó střežte si to usmání,
ta vzpomínka zas jednou sletí
a zachvěje se u skrání...
Je život zlý, ó děti milé,
a v světě plném zla a vad
je vzácna jedna prostá chvíle,
kde člověk smí se usmívat!
Ó střežte si tu chvíli prostou!
V tom životě, jenž kolem vás,
tak často ty jen květy vzrostou,
jež v okna dýše zimní mráz – –
Ó střežte si tu chvíli blaha,
ten prostý úsměv u jeslí,
tu záři v očích, snění drahá,
v nichž ráj jste sobě nanesly!
Ať nikdy není smutno komu,
že jindy bylo jináče,
ať kdo je sám, jak vyšel z domu,
se nikdy nedá do pláče – –
Má hlava těžká vzpomínkami
v té noci plné snů a hvězd –
já myslím na ty, kdo jsou sami
v té širé pláni lidských cest.