První báseň.

Já vzpomínám si... Je to dávno už, je skoro celý život mezi tím, a přece jako by to bylo dnes, já vidím vše...

To bylo v onen den, kdy prvně zblízka uviděl jsem smrt, – ó hořká, smutná, těžká vzpomínka! To umřel tenkrát bratr Gabriel,

hoch tichý, hodný, který umíral z nás první, prvý z celé rodiny. A já jsem tenkrát, jatý smrtí tou, jež otřásla mou celou bytostí,

a nemoha se dívat na hoře všech ostatních, šel do zahrady ven a tam jsem dlouho chodil sám a sám. A venku podzim byl, však jasný den,

tak smutně krásný byl v té jeseni, že lítostí mne jala myšlénka, že mrtvý nevzbudí se nikdy víc a nikdy více již se nebude

procházet s námi v naší zahradě, ó nikdy více, sebe krásněji byť slunce svítilo a vábilo... A oči mé zalité slzami

se stále dívaly a vracely k otevřenému oknu jednomu, za kterým bez hnutí a života přikrytý ležel chlapec ubohý.

A nevím, jak to bylo pojednou, leč vím, že v chvíli té, jak byl jsem sám v té náladě tak bolně zjitřené, z té tesknoty, jež duši rvala mi,

a z duše té tak rozbolestněné, jsem napsal báseň první v životě. Kol stmívalo se už, a sem a tam jak dál jsem chodil naší zahradou

a ty své první verše skládal jsem, ty neumělé, smutné, ve kterých jsem vyslovit chtěl celou bolest svou, – v té chvíli bylo mi, že vedle mne

v tom soumraku, jenž ze všad vyrůstal, i v nitru mém, v mé celé bytosti cos neznámého roste, v srdci mém že dotýká se nejtajnějších strun

a struny ty že náhle ozvaly se životem, že tonem zavzněly a rozezvučely se pojednou a rozechvěly, třeba v nesouzvuk,

přec jenom v píseň, jež tam dřímala a vzbuzena tím divným dotknutím od oné chvíle zní a chvěje se v mé duši dál a celou řadou let

se chvíti nepřestala v srdci mém... A dnes, po dlouhých létech, náhodou když na svou první báseň vzpomínám, mám v duši hořký pocit trpkosti

a resignace... Často, přátelé, jsem vzpomněl si, že jinak mohlo být! Kdož ví, ten hlas, jejž v duši slyšel jsem, za kterým šel jsem v celém životě,

neklidem, bouří, – kdož ví, zda ten hlas přeludem nebyl, jemuž věřil jsem a který nebyl víc než bludičkou, jež kmitá se ti v noci na cestu

a pohasne, když poznáš v úzkostech, že zbloudil jsi... Já často, přátelé, na svoji první báseň vzpomínám, – snad lépe bylo by mi bývalo

bez oné trudné chvíle, ve které ta první báseň má se zrodila, by předchůdcem všech byla ostatních, jež rodily se, aby zapadly

a zanikly, jak v lese při bouři sten raněného ptáka zaniká. Můj celý život v nich a s nimi srost’, – a komu byl ten život k užitku?

A komu prospěl? Koho potěšil? A sám já, byl jsem v tomto životě snad šťastným někdy, třeba na chvíli? V tom boji za myšlénku, v pochybách,

jež ztýrají tě, v trudných zápasech a v odříkání, jemuž vydán jsi, v posměchu těch, jimž sloužiti jsi chtěl svou myšlénkou a duší duše své,

v tom všem, co se všedními starostmi až k smrti tebe denně utýrá, jak možno tady mluvit o štěstí?... A přece, zdá se mi, že štěstí jest.

A zdá se mi, že nebýt básníkem, klid maje v srdci svém i v duši své neznámý všem jsem klidně mohl žít po boku ženy drahé, – zdá se mi,

že nemusil jsem světem jíti sám, s hořkostí v duši, s tesknou obavou před budoucností a se vzpomínkou na život celý, který bez cíle

a bez účelu prchá v hluché prázdno.