PROSLOV

Ne smutek víc, dnes volně hruď a hrdě vztyčme čela, po českém kraji vítězná kéž píseň zazvučela;

ten český hlahol volně v dál zní jásavýma rtoma, jak z dob se slávy rozléhal zde u nás, v Čechách, doma!

My byli věky v podnoží, teď hlásíme se k právu, dnes prapor otců zvedáme a starou českou slávu,

dnes pro svou hlavu vlastní chyš i vlastní chrám svůj máme a za chléb cizí nikdy již a nikde nežebráme.

Ne, ne; dnes poklad nejvyšší, všech cizích skvostů větší my máme v drahých matek svých té krásné, svaté řeči. –

A jestli to nám chcete brát a ničit naše prahy, my dáme život, srdce, krev, leč ne jich odkaz drahý.

Jste proti nám! – Co chcete víc? Váš pohled vám jen zpátky, vám, kteří krví psali jste těch našich dějin řádky.

Vám zpátky slinu na čelo a zpátky smích váš cizí. Náš boj, ten vždy byl poctivý a srdce naše ryzí.

A chcete-li, váš drzý smích i lhaní vaše podlé víc hlavu žádnou neschýlí k té cizí vaší modle –

ne, v českém lidu vítězná zní píseň chórem temně: „Jsi s námi, Svatý Václave, vojvodo české země!“

A my jdem s žárem na čele a s posvěcením v hrudi a cítíme to hluboko, že pohled váš jen studí,

že naše srdce pohled váš až do krve jen drásá a že je v našem praporu a v nás jen vlastní spása.

A přijde čas, jenž pošle nám z té prosté, české školy proroky, věštce nadšené a velké apoštoly,

již láskou k svému národu a vírou v příští vzplanou a v zlatý prestol pozvednou svou matku utýranou.

A řeknou: – Zdráva, matko, buď, ty matko naše drahá, až k tvému trůnu cizí křik a vášeň nedosahá,

dnes český hlahol volně v dál zní jásavýma rtoma, jak z dob se slávy rozléhal zde u nás, v Čechách, doma.