Do moře věčna, v temné moře času
nám dvacet prchlo roků,
z nich každý stih’ nás v práci, při zápasu,
žár viděl v duši, v oku.
Po dvacet let jsme stráží byli tady,
šli překážkami k cíli –
a junák Sokol stejně dnes je mladý
a svěží, plný síly.
My „Volnost, Rovnost“ ve svůj štít jsme psali
a přes nepřátel vzteky
vždy národu jsme muže odchovali –
a vychováme reky!
Dnes pohlédněte v hrdé naše čety,
kde vře to žití ruchem,
kde prováty jsou všechny naše čety
zas Táboritů duchem.
Je síla v nás, nám v duši křišťálový
zdroj nadšení se prýští
a posilní nás v každý zápas nový
za velké, slavné příští!
Vždy dále půjdem k vytčenému cíli,
jímž národa je sláva,
půjdeme hrdi, volni, plni síly,
již svoboda nám dává.
Půjdeme dále jménem Páně k předu,
nezdolni v hrdém šiku,
by hodni byli jsme svých slavných dědů,
těch božích bojovníků.
Půjdeme tam, kde sláva dána v podíl,
a půjdem v její stezky,
vždy hodni těch, jež otec Žižka vodil,
ten první Sokol český!