V omládlé síle, vyproštěný z kouzel,
jež zaklely jej kdysi do spánku,
z mrákotných snů se národ mladý vzbouzel,
když svitla zoře prvních červánků
a jako divem zmalátnění prost
ten lid zas věřil ve svou budoucnost.
A ten, kdo věky spal a kdo byl němý,
vstal, promluvil, že žasnul celý svět,
a kdo byl cizím ve své vlastní zemi,
ten z poroby své hrdé čelo zved’
a víru v duši, nadšení v své skráni,
své slavil velké, slavné z mrtvýchvstání.
Ó, naši otcové, ó, naše matky,
již viděli jste div ten větší všech,
zas hrdě zněl váš český hovor sladký,
kde dřív jen šeptem ozýval se Čech,
a slovem, které z vašich znělo úst,
kdo dítětem byl, v obra počal růst.
Ó, naši otcové, ó, matky naše,
již viděli jste první český ples,
když u nás život probouzel se plaše,
hle, kolem sebe pohlédněte dnes
a radost slzou zakmitne se v oku,
jak vyrostli jsme za padesát roků!
Ó, naši otcové, ta vaše víra,
ta vaše láska v dětech žije dál,
to svaté nadšení, jež neumírá,
ta vaše naděje, váš ideál –
vše žije v nás a svatým žárem svým
zahynout nedá nám ni budoucím.