PROSLOV

Krvavě rděl se obzor celý, požárů stoupal tmavý dým, zlé bouře divě burácely nad krajem, hrůzou oněmlým.

Jak zlobohů dav odpoutaný letěly v širé světa strany nad spoustami, jež sily kolem, nad výhní zapálených střech,

nad hrůzou, zděšením a bolem v hořících městech, mrtvých vsech... Sta srdcí posud krvácí, a zapomenouti lze stěží,

co tisíců i vašich leží tam bratrů, bratři junáci! Však přešla nejtěžší všech vojen a bouří, co kdy bylo tu, –

ten, jemuž zrádný úklad strojen, k novému povstal životu. Zří kolem, neví, věřit má-li v ten zázrak, či jej přelud šálí:

s hlav králů koruny se svezly, co jemu svítá nový den, nad rozlomenými jich žezly on stojí, volný, svoboden.

Jej život volá ku práci – zde mnohý velký čeká úkol, srovnati spoušť, jež zbyla vůkol – tož k dílu, bratři junáci!

Jste svobodnými! Úděl sladký, být svým, být opět člověkem! Na lidské vodili vás jatky v tom pychu tvrdém, odvěkém,

pro zájem vrahů svých vy hnáni, jste do bratrských byli plání, pro Germanie slávu větší svou krev tam prolít měli jste

na povel, daný cizí řečí. Tak lehko chase nečisté se z vaší krve utrácí! Však bylo, není. Prosti vrahů

cíl jeden mějme, jednu snahu: Vše pro Vlast, bratři junáci! Ta láska k Ní, jež ve vás plála za minulých všech muk a běd,

i nadál v srdcích nechť vám sálá vždy v nový žár a v nový vznět. To vždy-li bude vaší snahou, kdo na Ni, matku všech nás drahou,

když ví, že láska ta ji chrání, se drzou rukou odváží? Zdar bratři! Buďtež odhodláni, vždy bdít, vždy býti na stráži!

Z ran mnohých posud krvácí... Vždy vzletem sokolím, lví silou v boj za Ni, drahou, svatou, milou! Zdar s vámi, bratři junáci!