Byl’s hodný hoch, jejž všichni měli rádi –
a oslepl jsi v květu svého mládí.
To chvěje duší – ale jak ti říci?
Vidím tu záři ve hlubinách spící.
A ty jsi mladý. Snivě jsi se díval,
jak svěží den se kolem rozedníval.
Tys viděl květy, čistou rosu ranní
a jitra zář a vlídný úsměv na ní.
Vím, zříš to ještě, čtu to v tváři bledé,
a světlý stín tě nad propastí vede.
A ty to nevíš, co je, co je dole,
že jsou tam kostry ohnilé a holé.
Že je tam plíseň, neskonalá bída,
že je tam hřích a smrt to všecko hlídá.
Že peruť touhy, jež se v modru ztrácí,
vždy ochromena v blátě dokrvácí.
Hlod odříkání, vrytý do těch tváří
a zoufalé a bezúčelné stáří.
A nevidíš, jak z očí lidí zeje
mráz bolesti a hrůza beznaděje.
A nevidíš, jak zem ta krví rudne
při každém kroku marné cesty bludné.
Jen nenávist a vášeň, hřích a vražda,
a darmo, darmo, darmo naděj každá.
Ty vidíš květy, čistou rosu ranní
a jitra zář a vlídný úsměv na ní.