My potkali se širou plání tou,
kde s dálí splýval obzor zašeřený,
kde bez lásky, bez přítele a ženy
sám v snění šel jsem mrtvou samotou.
My potkali se na té poušti němé,
my potkali se, ohlédli se v snách
a nyní spolu jdeme,
zrak znícený a čelo v vzpomínkách.
A naše cesta kol se tměla víc,
my dívali se, jak se kolem stmívá
a v dáli někde oheň dohořívá
a velká noc, se šerem sklánějíc,
se třásla kol. A stíny rostly davem
a z černých mraků zahřímalo v ráz
a v světle luny plavém
šly mrtvých stíny mlčky kolem nás.
A já jsem děl: – To zapadlá je říš,
nic nevidím, vše noc a všecko tma je,
jen – pohleď! – v dáli u obzoru kraje
nad nízkým hrobem nachýlený kříž.
Ó druhu pojď! – (skráň přitisknul jsem k dlaním) –
tam někde bych si odpočinul rád.
A ty jsi děl: – Já za ním
tam vidím ještě jitřní hvězdu plát. –