Jak trpělivost naše, zkoušen věky, jsi prolomil se v ráz. Teď zlomen trčíš z klína strašné řeky, té, jež kde jakou rozervala hráz
a zákeřnická, hrozná v běsném chvatě se vrhla na tě, – a v trosky roztříštil tě dravý nával. Jak trpělivost naše odolával
jsi proudu, jenž kdy pilíře tvé omyl, tak tvrdý jako osud náš jsi stával – a teď se v půli zlomil! Ó, žalostno, jak spatřil jsem tě, drahý!
Po otcích dávný vzkaz, skvost přenádherný v diadému Prahy památník, o nějž rozbíjel se čas, a klenot, o němž písně lid si zpíval –
to vše jsi – býval. Teď ze všeho jen troska zbyla trudná, tvé sochy vzácné pohřbeny kdes u dna, ty, který věk náš s věkem slávy pojíš,
o sílu svou, o minulost svou zchudna, jak žebrák nyní stojíš. Dar Otce Vlasti zkoušené té zemi, té zemi stálých běd,
v přívalu dravém vzdorovitě němý vln lstivý náraz odrážel jsi zpět, jak vrahů hněv o naše tvrdé hlavy tak příval dravý
se v bouřlivém, leč malomocném vzteku o tvoje prsa tříštil proudem věků, jímž v nás i v tebe úklad mnohý nešen. A přece v bouřích, nepřátelském vzteku
ty pevný stál jsi, vznešen. Tys viděl v Čechách doby slávy, moci, ty s králi pojil’s lid, po tobě dávní putovali otci
na hrobě světců svých se pomodlit. Tys dávné naše bohatýry vídal, a slávu hlídal, jež dříme v hrobkách u svatého Víta –
Tys poslouchal, jak v zachmuřeném temně lid ptal se v bázni, zda už v Čechách svítá – Ó, ubohá ta země! Tak s námi srost jsi v radosti i želi
a byls tak cele náš, ať v červánky jsme slávy pohlíželi, ať ptali se, kdy přijde Mesiáš... Vždy zanícen Čech na tebe se díval
a s láskou sníval i v cizích dálích o tvé luzné kráse... Ó, žalostno! Kde teď je vše to, ptá se. Teď pilíře se v dravou propast sklály –
a přes ní oko v smutku zadívá se tam, kde jsou naši králi... A propastí tou voda řve a ječí, ó, strašný kvil a jek!
Teď jako bouř, zas nářek stále větší, že díváš se a trneš mimoděk... A Vltavin proud širý, neskonalý dál vpřed se valí
a jako bouře rozpoutaná hučí – a za ní bída, která těžce mučí, smrt, která mrazí, hlad, jenž pláče temně, a trosky, jež jsou nad žebráka chudší...
Ó, ubohá ty země! –
Cookies on Poetry Cove