Ať ranní plane zoře, ať večer jde a zhluboka noc padá, vás laní dlouhá řada se prohání tu čile po oboře,
kde přes zelená luka, hle, bystrý potok v dálku prchá spěchem a žežulka kdy kuká, stráň každá tady odpoví jí echem.
Jak často v prvním mládí jsem pozoroval tiché reje vaše, dav celý kterak plaše se ohlédne a ryčně v dálku pádí,
přes louku, potok, strouhy, přes křoviny a mlází, až v dálce zmizí náhle jak obraznosti hravý přelud pouhý.
Ó kterak často viděl jsem tiché vaše štěstí, jež divem pouze vám jsem nezáviděl... Teď pokojně se paseš
a klidně ležíš, drahých laní stádo, zde na zelené louce vždy podvečerem usedáš si rádo, zde učíš svoje mladé
si klidně hráti v trávy klíně měkkém, se na svět velkým, smutným okem dívat a báti se a prchat před člověkem. Ó nevinné hry tvoje
jak člověk onen závidět ti musí, ten, před nímž prcháš a jejž od mladosti jak těžká můra palná starost dusí, co bude dnes a zítra
a proč ta zem tak bídné tvory hostí, jak je on sám a jak je lidstvo celé; a k čemu bez účele a bez užitku prchá život lidský
a proč je bídným vždycky dav nešťastníků ubohých, jimž bída a hoře, nemoc, nouze to bezesné a trpké lože hlídá.
Proč útěchy tu není, není, není, a proč je člověk zrozen k utrpení, proč ztrpčena mu pláčem, byť nevědomým, chvíle žití prvá?
Proč ze všeho, co dýše, žije, trvá, on jediný, sám jeden cítí pouze hlod života a myšlének svých tíži a jediný se hříží
s šíleným smíchem v propast těžkých záhad o životě a smrti a jediný a sám jen cítí sahat v tvá teplá ňadra pravdy ruku chladnou
i dýku její ostrou, když poznání jej drtí, že nyní žije, cítí a zítra bude zpráchnivělou kostrou...
Ó drahé, vlídné laně, vy prosté děti ze samoty lesní, jak hrajete si v trávě, z vás na zelené louce žádná nesní,
že ten, který vás děsí, sám v mukách, rozervaně před myšlénkou svou vlastní prchá v lesy. Vy nevíte, že stůně
tou myšlénkou, že nikdy, nikdy tady ztracený život mladý tu nedovede, běda, vyrvat z tůně té veliké a hrozné
věčnosti, moci šílené a děsné. Vy nevíte, že v děse ten často hlavou v tvrdé dlaně klesne, kdo pánem všeho zve se.
Vy nevíte, že strádá a trpí, hyne, vždycky v jeho hrudi že zoufalství se budí a věčný spor a váda.
Vy nevíte, jak často uštvaná duše shodila by ráda to těžké jarmo, jež ji poutá k žití, jak často člověk cítí
v šíleném pláči myšlénky té ostny, až zmizí tento život bezradostný, že člověk bude ničím a před smrtí, jež věčnosti se rouhá,
tak děsně trpasličím a menším vás, jimž smrt je krátkou chvílí, co on svůj život dlouhý zde v hoři prázdné, neskonalé touhy
tu stokrát mře a šílí.
Cookies on Poetry Cove