Ve slavných dědů slavné zemi
i vnuk se k slávě hlásí dnes,
ne poslední již mezi všemi
laur poctivý si k čelu vznes’
a žije, – žije plný síly,
jíž úcty sobě vynutí.
Nuž, naprej! Vpřed! Je blízko k cíli!
A k slunci slávy národ pílí
již sokolí svou perutí!
Oj, slyš tu hrdou píseň hřmící,
jíž otřásá se celá zem!
Viz nadšení to v mužné líci,
viz, jak plá hrdost z očí všem!
To že jest národ onen malý,
ten žebrák, jenž je v světě sám,
ten bídný rob, jak o něm lhali?
Ne, skráň to vítěz laurem halí
a hrdě kráčí v slávy chrám!
Dnes vědom cíle mužné snahy
tu v lásce plesá s druhem druh, –
kéž ozvěnou z té Zlaté Prahy
jich jásot letí v český luh,
přes lesy, skály, hory, řeky,
ať bije o štít českých hor
a hlásá ve svět předaleký,
že proti nám jsou marné vzteky
a marný podlý hněv a vzdor!
A slyš – jak bouř to krajem duní...
My dosti dlouho byli v tmách,
teď chceme také na výsluní,
ne žíti jen v těch vzpomínkách!
My žijem, žijem plni síly,
jež úcty světa vynutí.
Nuž naprej! V před! Je blízko k cíli,
a Sokol teď i v příští chvíli
nám sílu dej svých perutí.