POZDRAV

Ze srdce Čech, od stověžaté Prahy zněl hlasný povel v širý český lán, hlas, Čechům pro vše příští věky drahý, hlas mocný, jímž kdo Čech, byl zavolán

pod prapor Fügnerův. A mocně vůkol od hory k hoře hlas ten zněl a rost’: „Již vzhůru, bratři, mnohý čeká úkol, v boj za národa lepší budoucnost!

Vlast v srdci, smělost v mysli, v paži sílu, kdo Čech, buď náš a ruce přilož k dílu!“ I kraj, jejž zadumaný Ještěd střeží s věkovitými Troskami, hle, šel

za hlasem tím, v němž kypěl život svěží, jenž volal k práci, sílil, povznášel, jenž učil svornosti, z níž síla prýští, o níž se zloba vrahů odráží,

jenž učil doufat, věřit v lepší příští, i vytrvat, a vždy být na stráži až tam, kde nebude již nebezpečí, že zadáví nás chtivá ruka něčí.

A bylo rušno v omlazeném kraji, jenž rád a nadšen šel za hlasem tím... ...Vzpomínky mocně čelem přelétají – již tomu dávno, před půlstoletím,

co jarost v mysli, nadšení v své líci, nadšení ve své duši, bystrý hled, šli naším krajem první Sokolíci pod vlavý prapor Fügnerových čet.

Vlast vítala nadšené syny svoje v junácké řady národního voje. Šli s písní na rtech, jaře šli se kochat tím nadšením, jež líbalo jim líc,

a jejich píseň zněla v kraj a do chat zapadlých vsí, kde s láskou šli jim vstříc, kde jejich nadšením i druzí žili dny sváteční... A vzrůstal počet těch,

kdo s láskou, nadšeně se přidružili k junácké, věrné stráži našich Čech – vysoko nad jich nadšenými čely ve slunci kroužil bystrý sokol smělý.

Cíl jeden všechněm před očima vzrůstal: Vykonán úkol mnohý, jeden zůstal: zřít volnu, šťastnu tuto naši zem... v tom boji za právo být vítězem,

zde třeba, štít nastavit každé ráně, štít, který zlobu vrahů odráží. Tož s novým nadšením dál jménem Páně, dál vytrvat, vždy býti na stráži

a v nadšení tom svatém, vroucím, stálém vždy výš a dál za všech nás ideálem!