Já vždy, když léto zve mne na Sychrov, do Vlastibořic k hrobu matky své a bratří svých když zajdu v myšlénkách, vždy chvíli stojím vedle dřevěné
a divné věže staré zvonice, u které v koutě pochováni ti, kdo žití svého zamotanou síť přetrhli sami... Loni Martin hrob
byl ještě svěží, srovnán pečlivě, ku hlavám byly růže vsazeny a v prostřed hrobu křížek z netřesku – však letos hrob je cele sešlý už,
a růže snad jen jednou zalitá už uschla – a jen tráva nažloutlá na nízkém hrobě chudě vyrůstá... Sem hrobník hází v nesvěcený kout
spuchřelé rakve, které vykopá, ten kout je celým světem opuštěn a jenom děti na hrob vystoupnou, když trhají tu švestky se stromu,
jenž nízký vyrost v rohu na plotu ve stínu staré, sešlé zvonice... A já si tady myslil kolikrát na onu hroznou, divnou, velkou moc,
jež dívce krásné, plné milosti, až k smrti rvala prsa mladičká... A opět jsem si myslil na něho, jenž bezejmenný v jednom hrobě s ní,
bez rakve, v hlíně, která zapadá do prázdných, dutých očí... myslil jsem, jak spolu šli a zastavili se, snad objali se – ještě čekali
a ona oči zamhouřila... a cvak revolver... a z dola klepal mlýn a šuměl háj a ptáci zpívali a motýl v slunci letěl za družkou...
A jednou večer šel jsem procházkou ze Sychrova a dále k Jivině až v Slavíkovské luzné údolí. Byl večer neskonale velebný,
nade mnou stromy slavně šuměly svou divnou, tklivou píseň bez konce a z dola, ukryt v stromů zeleni, zněl jednotvárně slavíkovský mlýn.
Já tou šel stezkou, kudy musili jít oni, v pravo přehluboká strž a v levo stráň porostlá smrkovím. A já si řek: – Tak oni tady šli
a viděli to krásné údolí a slyšeli ten stromů táhlý šum a jako já to mlýna klepání. – A doleji jsem sobě pomyslil:
jako bych viděl oba za sebou jít v zamyšlení úzkou pěšinkou, on, v ruce klobouk, ona chvějíc se jak opírá se o svůj slunečník...
Tak na stráni jsem potkal chlapce, jenž džbán jahod nesl, pohvizduje si – snad kolem toho místa jít se bál. Já řekl mu, on přestav hvízdati
mně ukázal to místo, na kterém při honbě našli oba nešťastné. Rozhrnul houšť, šel deset kroků as a co jsem viděl: trochu ostružin
a kapradí, jež bujně vzrůstalo a mech; a hoch tam hříbek nalezl. A mně v té chvíli bylo smutno tak, že oči se mi náhle zalily
a hlavu plnou divných myšlének já od hocha jsem zvolna odcházel. V strž pode mnou stráň druhá vrhala hluboký stín, dál stejně klepal mlýn
a cestou hoch si pískal vesele... Já nevím proč, však ještě večer ten jsem na hřbitov šel, a tam zamyslil se nad bědnými lidí osudy
a nad tou láskou, která větší je než láska k životu, strach před smrtí... Už soumrak byl a jak přes nízký plot jsem v zamyšlení hleděl ku Troskám,
jež zvedaly se v dálce z obzoru, nad nimi z mlhy právě vycházel krvavý měsíc v tichu mlčícím... A při něm cestou domů, bůh ví proč
dvě postavy jsem stále viděl, jež se lesem spolu vedly za ruce, a menší z nich jak pověsila si kol pravé ruky světlý klobouček
ze samých krajek žlutě bělavých...
Cookies on Poetry Cove