Já o všem napsal stručnou lokálku a po čase mne došel znovu list, kde napsala mi sestra, na Sychrov že z Německa kdos poslal peníze
na hrob a pomník dcery ubohé... Hrob dali tedy upravit a naň v tabulku prostou slova napsána, že hrob ten kryje popel ubohé,
ubohé Marty, která ztratila svůj mladý život, stará dvacet let. A k tomu datum nešťastného dne, když ze Sychrova byli odešli...
Leč o něm není na tom pomníku ni památky, ni slova, jakoby on neležel v tom jednom hrobě s ní, ta jeho lebka s její, hromádka
zvětralých kostí, z kterých neví se, zda ta či ona její, jeho jest... a jakoby ji nebyl miloval, že s ní a jako ona umřel rád...
A jednou v květnu drahou na Sychrov přijela dáma černě oděná a řeknuvši cos hostinskému, v pláč a usedavý nářek vypukla,
když ukázal jí malé střevíčky, jež zůstaly tu ještě po Martě... Tu malé trety z nožek dceřiných líbala v pláči jako šílená
a vyprávěla, že on měl ji rád, leč otec bránil jim – a v novinách když dočetli se oné zprávy, tu mrtvice hořem otce ranila,
že z chvíle té na loži nemůže se obrátit a nemůž’ vstáti sám... Pak do Vlastibořic šla na hřbitov a posel, který dovedl ji tam,
vyprávěl pozděj, že jak šílená hrabala hrob ten svýma rukama a rvala sobě vlasy. – Zlomená a více mrtvá potácela se
pak zpět a večer vlakem posledním odjela domů. Na stanici jí přinesli s hůry onen malý vak, jenž po neznámých zůstal v hostinci.
Bylo v něm prádlo dcery, na kterém vyšity byly známky hedvábím, dvě vyžehlené mužské košile, špinavé límce, troje manšety
a hrstka suchých květů, v modlitbách pak jetelový suchý čtyrlístek...
Cookies on Poetry Cove