Byl první říjen. Z rána na lukách se jinovatkou tráva potáhla, leč dopoledne slunce probralo se ze šedivých, těžkých oblaků
a den byl jasný. Vzduchem létala babího léta vlákna ztrhaná a jinovatka záhy roztála. Já ještě večer před svým odjezdem
jsem rozloučit se zašel s oborou, se všemi místy, kde jsem za léta skládával básně a si vzpomínal... Na stezkách, kde jsem v zamyšlení šel,
vysoko listí bylo nastláno, jež hůlkou svou jsem časem rozhodil a poslouchal, jak měkce ovlhlé si kolem cesty opět uléhá.
Můj krok byl tichý jako duše má, kde bylo smutno jak v té jeseni – a bylo mně, že někdo jako já v mé duši zašlapává žloutnoucí
a suché listy zašlých vzpomínek... Tak došel jsem k té straně obory, jež otevřena jako arena je obrácena proti západu.
Tam used’ jsem na známou lavičku, kde nejraděj’ jsem v létě sedával. Na stráni za mnou tmavé kameny kol nastaveny byly porůznu,
jak na židovských bývá hřbitovech. Přede mnou velký, rozložitý buk a pode mnou byl rozhled široký na zakřivené, táhlé údolí,
na jehož dně se louka s pasekou tak zatáčí jak velká podkova. Přede mnou dolů srázná, příkrá stráň, malými smrčky, sem tam javorem
a doubkem nebo břízou porostlá. U paty stráně trochu na levo vodárna, jež má střechu švýcarskou, přes potok lávka, bílé stavidlo,
jež obráží se s lávkou ve vodě; pak louka, za níž příkrý, tmavý chlum, nad kterým v dáli rovná linie vzdálených polí s nízkým lesíkem
a vesnicí, jež kryta topoly, za nimiž v dálce Ještěd pochmurný se v modro zvedá čelem kamenným. Od chlumu v levo, přiléhaje naň,
a s protější jej strání spojuje, údolí dělí štíhlý viadukt železné dráhy, s patrem dvojitým, jímž za oborou potok protéká.
Oblouky jeho viděti je dál, jak údolí se v levo zatáčí, a vidět v nich i bílé domky Třtí. Za nevelikou onou vesnicí
zas táhlé vrchy, za nimi vždy kouř je z českodubské vidět továrny. A od Třtí v levo stále údolím je neviděný odsud Slavíkov...
Na druhém konci dlouhé podkovy, hned za oborou, z louky po stráni je Radostín, kde nad vše stavení vyniká jedno z cihel červených,
a dole školy, nová se starou. – Byl večer, v tmavě fialový šat se Ještěd oděl v slunce západu a západ celý zdál se krvácet.
A já si tady vzpomněl na všecko, co na té lávce, před tím obrazem jsem procítil a prosnil tolikrát... Mně bylo, že má milá vedle mne
jak druhdy sedí, dívá se mi v tvář a říká: „Jaký večer, hochu můj, že chtěla bych tu věčně s tebou být!“ Já vzpomínal, co všechno řekla mi
v ten letní večer, když jsme sami dva sem usedli si tenkrát před rokem... Ah, tenkrát bylo léto, ale teď je všude podzim, je i v srdci mém.
Tak všecko umře, v poli umře květ a v srdci štěstí... Já si vzpomínal na dvě ta srdce lidí neznámých, na ony dva, jež letos v červenci
jsem viděl sedět na té lavičce tak, před rokem jak seděli jsme my. A myslil jsem, co s nimi stalo se? kde asi jsou? Zda dosud jako dřív
je láska jejich, zdali ještě tak se dívají si zbožně do očí a vřele sobě ruce tisknouce se usmívají divným úsměvem?
Já viděl jasně úsměv její úst a krásnou její hlavu, bílý krk a účes její vlasů nad čelem a klobouk z krajek žlutě bělavých.
Mně bylo, že zřím, dole z pod šatů jak malá, drobná nožka vyhlédá, já viděl pohyb ruky lahodný, když s parasolem v písku hraje si,
na krku její mašli bělavou, a u živůtku rukáv uzounký a těsný, jenž byl skrčen u lokte a výše jevil krásnou linii
půvabných ramen – Nevím ani, proč mně bylo smutno. Možná, večer ten že naléval mi smutku do duše, – byl zádumčiv a teskliv podivně.
Já chvíle té jsem myslil bůh ví nač a zdá se mi, že v duchu jsem se ptal, zda ještě láska někde ve světě, jen v jediném je srdci ukryta
tak veliká a čistá jako bůh, ta, která žití s tebou rozdělí a nechce za vše nežli usmání a hřejný paprsk z věrných očí tvých...
Já sklonil hlavu, ptal se duše své a bylo mi, že volám v hluchou tmu po odpovědi prosté otázky. Kol mrtvé ticho bylo bez hnutí,
tak nějak prázdno, smutno k zoufání – Jen chvílemi zněl táhle z údolí řev podrážděných, bílých jelenů, již jindy krotci jsou, že za tebou
jdou jako pes, jich oko, upřímné, se bezstarostně na tě upírá. Teď bylo časem slyšet temný hluk, když srazily se jejich parohy
a dál zněl tichem dlouhý, táhlý řev... V Turnově někde dlouze písknul vlak a písknutí to slavným večerem se lehce chvělo dvojí ozvěnou
a zapadalo v ticho velebné... Já myslil zas na dva ty neznámé a bůh ví, jak bych dlouho ještě byl na lavičce té seděl zadumán,
když pánovitý výkřik hajného, jenž od vodárny zněl, mne vyrušil, že kníže pán teď půjde oborou a on, pan hajný, že to nemá rád
a kníže také, když jim v procházce smrtelník, který není knížetem, ni hajným, už svým zjevem překáží. Já vstal a šel a mlčky poslouchal,
syn hajného jak v ticho večera, ve slavné ticho mroucí přírody si jarmareční hvízdal písničku...
Cookies on Poetry Cove