A večer byl, ti dva, jak odešli, se nevraceli; minul druhý den a třetí, čtvrtý – oni zapadli, co hádali se lidé v Sychrově
o dalších cestách lidí neznámých. V pokoji, který obývali tu, a odkud krásná, širá vyhlídka, byl zaplacený účet, malý vak
a cizí dámy malé střevíčky. Že nechali tu plnou kabelu, to hádáno, že záhy přijdou zpět, či pošlou si snad pro ni odněkud.
Snad, řekli jedni, vyšli na Ještěd z Českého Dubu a dál za Světlou a z Liberce pak drahou bůh ví kam. Kdož ale ví! Snad chtěli přijít zas
a někdo změnil cesty jejich směr a řekl jim, zda podívali už se na Trosky, v tom jsouce okolí, a dobrodružní oni touristé
jej poslechli, tak jiní hádali. Však někteří, kdo v obou viděli hrdiny dramat nebo románů, ti hádali, že v onom případě
se zcela jistě jedná o únos. Snad oba dva i v horském zákoutí a daleko od svého domova se necítili dosti v bezpečí
a podle všeho nejspíš tušili, že stihatelé jsou jim na stopě. A o to jen se lidem jednalo, zda unesl on, chudý, dědičku
velkého panství; nebo naopak on boháč unes’ dcerku měšťanskou. Ty oba druhy smělé zápletky horlivé měly všude zastance.
A jiní zas – těch bylo nejvíce, – – své obraznosti uzdu pustili, jež pracovala silou veškerou. Tu hádáno, že asi nejspíše
dva milenci to byli nešťastní, již v Slavíkově spolu našli smrt a předčasný hrob jeden společný... Ba vyskyt’ se i osamělý hlas,
jenž, jak to bývá, se vší jistotou prý někde tvrdil, že se zdálo mu, jakoby v onen večer z údolí byl střelnou ránu z lesa zaslechl...
Tak vytvořeny celé romány a vedle příhod hrůzně tragických se ozvala i mnohá historka, jež kořeněna byla humorem.
Tak povídalo se, i domácí i cizí hosté tím se bavili, leč jako vždy pak všednělo i to. Za týden asi všude řeklo se,
že z okolí kdos jako tourista je potkal kdesi v Saském Švýcarsku a druhý den prý zcela určitě je náhodou prý viděl v Drážďanech,
když – ale on byl v jiném klobouku a ona zase měla jiný plášť a s nimi pán byl s jakous matronou – se po Brühlově vedli terrase
a sednuvše si potom ke stolku tam v restauraci klidně svačili... To střízlivý byl konec románu a všednější, než kdo si mohl přát...
Tím konec nastal bájným domyslům a romantickým choutkám; začalo se mluviti už také o jiném. A místní odbor Školské Matice
když uspořádal jakous zábavu, tu zaujala ona mysle všech a před i po ní dlouho mluvilo se o bohatém její programu,
o toilettě té či oné z dam, o čtverylce, již kdosi neuměl, a o slečně, jež na té zábavě přebrala známost kamarádky své...
Tak minul srpen, z letních bytů už se stěhovati začli do Prahy, a koncem září, kdy už bílé mhy si uléhaly zvolna na Sychrov
a nastal déšť, jenž dlouho potrval –: tu nevýslovně smutno bývalo v té žloutnoucí a mrtvé oboře a na procházkách v parku zámeckém,
kde rozmočeným blátem sychravý a mrazný vítr s deštěm divě štval a honil listí, sváté se stromů... Z celého parku ukládaly se
rostliny drahé v teplé skleníky a kára, na níž vozili je tam, brázdila těžce rýhou hlubokou rozmoklé bláto stezek po parku.
V oboře z dlouhých, smutných údolí si teskně hvízdal vítr sychravý, v němž klátily se stromů vrcholky; a černé sosny z mladé mýtiny
pochmurně hlavou vážnou kývaly a hučely jak v píseň pohřební, tak bolestnou, že člověk bezděky, když slyší ji, se nad ní zadumá
a pomyslí si, co je život náš v přírody věčné věčném přerodu...
Cookies on Poetry Cove