Já nevěděl, kdo byli oni dva. Já tušil pouze, že to milenci či manželé, již někde z ciziny sem přišli trávit sladké libánky
a sníti v svůdném přítmí procházek, snít hlavu vedle hlavy, trhati květ pomněnky na březích potoka a líbat drahé rty a němě ssát
jich sladký dech svou duší opilou... V tom trudném žití, plném strádání a hořkých útrap, lží a bolestí, to nejvyšším je štěstím: milován
jsa z duše, opět z duše milovat a v letní den ve sladké samotě, po měkké trávě smaragdových luk a v žlutém písku svůdných procházek,
v motýla spěchu, vážek poletu se probíhat s bytostí nejdražší, s ní jedno cítit, dýchat jeden vzduch a poslouchati stejný lesů šum
a žežulčino táhlé volání a zahoukání skalních holubů, ťukání datla, drozda popěvek i monotonní hukot na jeze...
Já vida jejich štěstí bez konce, jsem v duchu s nimi prožil celý ráj a všechno štěstí lásky, může-li to velké štěstí člověk chápati.
A bývalo mi divno kolikrát, když vídal jsem je sedět na lávce, kde před rokem já se svou milou též jsem seděl kdys a ústa milenky
a její oči tiše líbával a poslouchával její šeptání o věčné lásce – – nyní bývala mi nevýslovně smutnou vzpomínka,
že ono dítě drahé, její tvář a čelo, ústa, drahý obličej mé milé zatím líbá její muž, když zapomněla za ten jeden rok,
že víc mi byla nežli v životě se někdy dozví nebo pochopí... A nyní vida na té lavičce dvě hlavy k sobě něžně schýlené
a ústa, která právě přede mnou ustala asi v žhoucím líbání, já přál těm dvěma z celé duše své, by jejich štěstí déle trvalo –
a budou-li kdy z blouznění a snů a opojení svého vzbuzeni, by probuzení ono nebylo jim hrozným jako někdy bylo mně –
A zatím oni – jako vždycky klep kol neznámých, když nelze vypátrat ni postavení jejich, ničeho, ni jména, stavu, nebo jiného,
co vedlo by ku jejich poznání, už vystrkoval svoje tykadla – tak neznámi, jak objevili se, odešli jednou z rána oborou
ku Slavíkovu, v krásné údolí, kde starý mlýn jak v zašlých idylách ukrytý v stromech klape do ticha, jež bývá rušeno jen hučením
rozlehlých hájů, datla ťukáním do kůry stromů, ptáka přeletem a táhlým třením větve o větev. V tom Slavíkovském tichém údolí
ni neuslyšíš hlasu člověka, a kdybys maně někdy zbloudil tam, tu řekneš: Je tu jako v pohádce, kde mimo žití stromů ostatní
je život jako dávno zakletý – – A nebýti tu slavných západů, když hasne den ve zlaté záplavě a v bájném lesku barev nádherných
a večer, že se srdce sevře ti, tak smuten padá v celé údolí – tu řekl bys: Zde se vším životem se zdá, sám čas že usnul před lety.
Cookies on Poetry Cove