Já tenkrát přijel z Prahy na léto a na procházce jednou v oboře jsem viděl je, jak v slunce západu na lávce jedné spolu seděli
a držíce se němě za ruku v dál přes údolí zřeli na Ještěd, jenž modravý se zvedal z obzoru. V den druhý jsem je spatřil v zahradě,
když nad fontánou v teplém skleníku házela drobty zlatým rybičkám a drobty když jí došly, v usmání jim slunečníkem vodu zčeřila.
Pak v restauraci vídal jsem je zas, jak sedávali vedle u stolu buď dopoledne nebo na večer. Mluvili spolu málo, hleděli
si pouze v oči nebo za ruce se drželi a usmívali se, jak vždy dvě srdce když se naleznou a sama sobě v lásce dostačí
a sama sobě celým světem jsou... A dnes to vím, nad slávu, vavříny a populárnost, nad šum potlesku je věrné srdce ženy, neboť to
je hluboké jak moře, s bájnými a vznešenými svými poklady, že mocní toho světa chudi jsou před takým srdcem jako žebráci.
Je srdce ženy víc než koruna a řády, více nežli tuší svět, a více, nežli král ti může dát. Vše vyjma oné lásky veliké,
té, která dá za úsměv drahých rtů krev srdce svého, duši duše své – vše ostatní je prázdné pozlátko, pod kterým srdce v prázdnu zoufalém
den ze dne chudé, bídné umírá, byť na prsou se řády třpytily, když srdce je však prázdná, holá poušť bez jediného lásky usmání...
Cookies on Poetry Cove