POTKÁNÍ.

Dnes paprsk jakýs ozářil mé hlavy, ton v duši pad’ a dosud hymnem zvoní. Už dávno znikla, já sním dosud o ní. To jako nebem kdy se plápolavý,

ó plápolavý, zářící a světlý jas meteoru mihne věků z lůna, že démantem vzplá v úžas tvému zoru a jako vlídná, zlatá záře slunná

a neskonalá, věčná, neobsáhlá vzplá růží sterou dálném po obzoru, že pro ta kouzla ve klín ráje sáhla, že vesmír celý ozáří a zjasní,

že vesmír celý velikou je básní, jíž s nebe v čelo závoj hvězdný stáhla... Tak uzřel jsem, smím věřit oku svému, ó paní, rci, já osamělý, bídný,

že jeden paprsk tvého diadému mi v cestu skanul soucitný a vlídný! Ó dítě mé, ó snů mých paní sladká, zda věřit smím, v tvých očí hloubi čtu-li,

co záře, vůně, jasna, plesu natká v ten tichý, smutný život ustrnulý, v tu samotu, kde zvolna, zvolna ztrácel a has’ a tměl se sladký úsvit denní,

v tu samotu, kam v hrůzném zavíření kdys před léty blesk náhle zaburácel a v oku dosud hoří, hoří, hoří... až duch pak roveň uštvanému oři

přes rokle, skály, útesy a srázy se k letu vzpjal, bez cíle, zastavení, bez úlevy, bez míry, bez oddechu a smilování – hýří, letí, pádí,

jak v prázno sny a všecky touhy mládí – až vysílen kles’ zakrvácen v mechu, kde kolem tolik, tolik hloží vzchází... Ó rci, ty tichá hvězdičko má snivá,

zda retem svým kdy zlíbáš mroucí čelo, když tisíc vášní bouří zahučelo v něm znovu zas, že věky pobolívá? Ó jen to oko, jež mne jarem hřeje,

ó jenom paprsk, kdy den v pláči zmírá, jen snů tvých balsám v rány duše mojí, svit lásky tvé v noc teskné beznaděje a zoufalství, jež spárem hruď mi svírá,

jež nikdy, nikdy nikdo neukojí... Ó více ne, ó ne, ty královno má, než jednou, jednou svého zraku zoří mne zulíbej, jen jednou, jednou rtoma

své lásky tiché žhoucích schladiž skrání, jen tento svit, jenž z čela se ti line, kéž zjasní mi ty kraje nehostinné, ten smutný kraj, kde v teskném zadumání

se potácím tou dlouhou cestou k hrobu...