Já viděl kdys, jak chudý horal
políčko chudé těžce oral –
to smutný obraz k zoufání.
Zřím stále, bledá jeho žena
do pluhu před ním zapřažena
jak pluh ten vleče po stráni...
A slunce pálilo tak žhavě
po ustarané jeho hlavě
a pralo boky nahých skal.
Já nezaslech', jak šel jsem tudy,
že na chvíli ten člověk chudý
by maně si byl zastýskal.
Pak v létě zřel jsem jeho pole:
tak pusté, kamenité, holé,
jen trochu řídkých klasů viz,
ty nechal stráni dravý příval –
a opodál se na ně díval
ten, jenž tu zrní zasil kdys...
Ten pohled, který srdce zkruší,
ta vzpomínka mi zbyla v duši,
to pole chudých... Sám a chud
se dívám dnes na život celý:
i moje skráně krvácely,
i mne sežehal žití trud.
Zlé, kruté, mnohé bouře přešly,
a v život zpátky pohlédneš-li,
je úzko ti v té závrati.
Co zbylo z celé práce tvojí?
V těch bouřích zlých a tvrdém boji
co život vzal, již nevrátí.
A po obloze hledíš mračné –
ten ubohý sít znovu začne,
když zpustošena pole jsou –
ne, znovu začít, není síly,
jen ve smutku se hlava schýlí
a ruce sepneš na prsou...
Bouř doznívá kdes v chmurné dáli
a první hvězdy z mraků vzplály
a tys jen k čelu ruce vztáh' –
bouř v dálce ještě temně hučí,
co zatím je tvůj život chudší,
než chudých pole na horách...