To bylo dávno... Tmavý obrys hor se v dáli tměl a měsíc na obzor tak nádherný a velkolepý vcházel a neznámý kdos po azuru házel
hvězd kouzlo snivé. Krajem večer táh’ – a my se chvěli v divných vzpomínkách. ...A ona hrála. Zlatý její vlas v měsíčné záři chvějivě se třás’
a chvěl se po té bílé, dětské skráni, když u klavíru v tichém zadumání tak v snivé záři celá stopena nám při měsíci hrála Chopina.
Ah, ona hrála... velký její stín se na koberci míhal rozestřín, jak měsíc na ni lil své stříbro bílé – a polibkem svým k tobě se zas chýle
se díval dlouho – zlaté dítě, víš? – jak při té písni celičká se chvíš. Ó vzpomeneš-li ještě někdy as, jak na mne tenkrát sladce hleděla’s
a k pianu zas na svou přítelkyni – zda vzpomeneš? Já vzpomínám si nyní a vidím se zas jako mladý hoch, když tebe, drahá, svou jsem zváti moh’...
Tys byla dítě – a já měl tě rád, já dřív tvou hlavu zlíbal tisíckrát, ty májové, ty krásné jarní dítě, my vlíbali si v rty to: – miluji tě! –
a nad hlavou nám šuměl tenkrát les a měsíc plál – tak právě jako dnes... Tys tehdá děla: „Buď mi vždycky tím, čím jsi mi teď“... A s divným pohnutím
se dívalas mi v oko dlouze, dlouze – – a já tvé malé ručky líbal v touze a líbal je, ah, líbal zas a zas tvá ústa drahá, čelo, skráň i vlas.
A opojivý byl tvůj sladký dech a hvězdnou záři mělas ve vlasech a v oku’s tolik vlhké něhy měla... a na všecko jsi potom zapomněla,
když přišel jiný – – zapomněla’s hned a jiný si tě po svém boku ved’. On povede tě jednou k oltáři – a ty mít budeš úsměv na tváři
jak tenkrát – – A teď sedíš ještě tady a v dlaň ti padá čelo plné vnady a díváš se – ó věčně drahá, vím, v své krásné snění okem blouznivým.
...A ona hrála... krajem večer táh’... Já chvěl se náhle jako v mrákotách, jež vířily kol v divém, pustém tanci – a struna praskla, v pusté dissonanci
to zavířilo náhle v nitru mém divokou touhou po čems neznámém. A ona hrála... Nevím více sám – jen s bázní na tu chvíli vzpomínám –
jen vím, že náhle horoucně a žhavě má ústa vzplála na tvé drahé hlavě tak dlouho, dlouho... a ten žhavý ret tvé drahé čelo zlíbal – naposled.
A tak jsem líbal, líbal tvoji skráň – a ty jsi vlídně podala mi dlaň, to pro všecko, co není, není, není, pro lásku svou i pro to rozloučení – –
A ona ještě v záři ztopena dál při měsíci hrála Chopina.
Cookies on Poetry Cove