POESIE.

V té prose žití, kde tak třeba je více lásky, tepla víc, v těch starostech o skývu chleba, ve strádání, jež unavíc,

ti v duši prázdno zanechá; v tom všem, čím život štval a bodal, kde stačit musí útěcha, že sebe člověk nezaprodal –;

V tom trmácení ze dne ke dni, kde osud volá: hlavu skloň! kde pohází tě hanou jedni, co druzí mlčí alespoň;

v tom všem, kde není ani dne, jejž v štěstí by jsi celý prožil, a kdy v samotě nevlídné jen smutek se ti v duši složil –:

Ó Poesie, všeho stesku lze zapomenout ve chvíli, kdy v duši ze tvých očí lesku se jeden paprsk nachýlí!

Tvůj dech jen cítit u hlavy a člověk rád se celý vzdá ti, tvůj jeden úsměv uzdraví a v srdce starou hrdost vrátí.

Když do výše jsi k sobě vznesla, kam slina lidí nestačí, čím vůkol jsou ta prázdná hesla, jež každým dnem jsou jinačí?

Když ty jen, ty jen věrná jsi, když pocel tvůj se k čelu sklání, je síla v nové zápasy, je síla v nové odříkání!

Ó básníku, byť život snes' ti do duše trpkost přemnohou, přec v tom je také trochu štěstí, jejž vzíti tobě nemohou:

svou říši mít, v níž vládnul bys, svým býti duší, srdcem, hlavou a v posvěcené chvíli kdys v čas pravý najít píseň pravou!

A byť i jednou jméno chudé v poušť zapomnění osud svál, dost, když jen jedna píseň zbude, v níž duše tvá žít bude dál.

A stačí to, tvé umění a vše, co své jsi splatil době, když lety jednou promění se v jednu růži na tvém hrobě.