Vlas jako noc, jež kryla žití mladé
a posupným svým křídlem zacláněla
paprskům štěstí. Vlas ten zvolna klade
se kolem čela
a vlnou líbá úbělových skrání.
A čelo to je jako mramor bílé
a čelo to je jasné jako v máji
na drahém srdci nedosněná chvíle.
Kol úst se tká jí
tak čisté, tiché, snivé pousmání.
A oko, tmavé, hluboké a bez dna,
kde pohřbila mé celé, celé žití,
sny, štěstí, klid. V mžik vzplála zář ta hvězdná –
víc nezasvítí.
A já tou nocí půjdu do skonání.