Život náš se všemi květy,
které nesvál zimní dech –
vše to jenom podemletý,
podrytý je břeh.
Dole vlny chladné, chladné,
hlava stůně závratí,
a kdo v náruč jejich padne,
víc se nevrátí.
Vše se věčně, stále mění,
vše je vír. – Co ty tu chceš?
Přec jen vlnám zapomnění
jména neurveš.
Vlny o břeh divě bijí,
věčný ráz a věčný šum,
který vážnou melodií
stoupá ku břehům.
A ty vlny chladné, chladné,
hlava stůně závratí,
a kdo v náruč jejich padne,
víc se nevrátí.
Nedívej se, hochu, do nich,
už tam obět stá a stá,
v dáli na ohnivých koních
bouře vyrůstá.
Nehleď do nich! Jásej spolu
vesele v ten vír a spěch,
až nás rázem strhne dolů
podemletý břeh.