To, před čím v úctě skráň se kloní,
to hluboké a nevyzpytné
a věčné –: hle, to zbylo po ní.
A to jen, co se hlavou kmitne
a lká a volá tmavou tiší,
a jen ta tráva pod cypřiší,
jež nad ní v snách se nachýlí
a v haluzích to zakvílí.
A pak to utajené chvění,
kdy květu květ svou touhu poví,
a zašeptá, co více není...
A pak ten svatý poklid nový,
tak hluboký a velký bez dna
a mlčící jak záře hvězdná
a kmitající mrtvým čelem,
kdy tichý paprsk k němu chýlí.
A s práznem v srdci osiřelém
pak rozervaný básník mladý –
on, výkřik v skalách zabloudilý –:
to vše, že jednou byla tady.