Pod nohou mojí bludnou
to svaté listí chřestí,
ty druhé ještě rudnou,
snad spadnou zítra, dnes.
A je to jako stromu
života zašlé štěstí –
a jak je dávno tomu,
co ovanul je mráz?
A je to jako mladá
ta láska, zvolna, zvolna
tak usýchá a padá
a padá v holou pláň.
A je to jak sny všecky –
jen upomínka bolná
z nich zbude, úsměv dětský
a v srdci plachý žel.
A prázdno neskonalé
a lítost – však co po ní – –
To listí rudne dále
pod dechem mrazivým.
A kdo se zachví v pláči
a kdo tu hlavu skloní...
Kol člověk dále kráčí
a šlape po nich sám.