Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. Ty fialky v své dlani, jsem celý den tak stála
a nejedla jsem ani – a kol ta vřava stálá jen hučela a hřměla tak do večera z rána
a já se marně chvěla tím hladem utýrána. Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma.
A kol šly lidí řady a dámy šly a páni a přišel hejsek mladý a děl cos v usmívání –
já o hladu – a taky tam doma... ne ne, běda! – jak plály jeho zraky a žárem skráň ta bledá!
Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. A večer že se vrátí, mi děl – já mřela hladem –
a stín mi hlavu chvátí a mráz je v srdci mladém a oko se mi kalí a mráz mi tělem chvěje, –
Ó výkřik neskonalý, Ó muka beznaděje! Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma.
A když se večer stmíval, já bloudila tak sama – a náhle dravý příval mi hučel pod nohama,
v zrak mrákoty mi padly a v duši tíseň bolná a já jsem nad zábradlí se naklonila zvolna.
Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. O ne ne, mne to mrazí, ta noc je dnes tak chladná –
vy čekáte tam, drazí, a pomoc žádná, žádná – – Jen on se vrátil ke mně a děl mi, jak jsem lepá,
a vlny lkaly temně – – Ó vždyť ta tam je slepá. Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma.
Cookies on Poetry Cove