Nebyla má Musa paní,
nebyla už také pannou.
Ale co? Já nechtěl ani
jíti jen tou cestou vyšlapanou.
Říkali mi páni hodní
(teď už ovšem také pykám),
že sic nejsem nepůvodní,
že to ale nepřivedu nikam.
Já však nedbal zvyklých řečí.
Řekli ovšem, že jsem drzý,
ale celé nebezpečí
poznal jsem, žel, pozdě, spíš než brzy.
Čím mi byly jejich rady
a čím jejich tlachy prázné!
Byl jsem nadšený a mladý
a pln síly na té cestě srázné.
Tvořil jsem, co duše snila,
šablonu jsem oknem hodil,
myšlénka, hvězd dcera bílá,
se samotou padla mi jen v podíl.
Z hloubi duše, kde mi vřely,
myšlénky jsem velké vážil,
upíral jsem pohled smělý,
kam se nikdo dříve neodvážil.
Já jsem cítil sílu obří
v zanícení čistém, mladém
– – ale zatím páni dobří
nechali mne umírati hladem.
Já byl hrdý, – zápas těžký –
v hladu rok tak dlouze míjí – –
Opustil jsem krále, kněžky,
do kouta jsem hodil historii.
Poznal jsem, že žádný tady
proti proudu plovat nesmí.
Až pán slavný vzácné rady
plné haldy před oči pak snes’ mi.
Maloval jsem ze dne ke dni
naší šlechtě psy a koně –
Je to takto cesta všední,
ale co, když perou se mi o ně! –