Na tichou, drahou lásku naši
si myslím, odkud přišla k nám,
že tys mi v světě nad vše dražší,
že tak tě plnou duši mám.
Rci, jakým zázrakem a divem
jsme sešli se v tom štěstí svém,
co četl jsem v tvém oku snivém,
zda nebylo než pouhým snem?
Ó nebylo! Vždyť dosud cítím
tvých drahých rukou dotknutí –
ta chvíle, jež mi plane žitím,
v zrak slzy blaha vynutí.
Leč bych v to štěstí věřil cele,
chci znovu čekat na chvíli,
kdy opět, zář na mladém čele,
tvůj zjev se ke mně nachýlí!