Píseň.

Je jedno, vím, kde budu spát, je jedno, vím, kde člověk setlí, – a já bych přece jenom rád, by na mém hrobě růže kvetly,

a já bych přec jen věděl rád, že vzpomínati kdosi bude, až ustelou mi v zemi chudé jedenkrát.

Je jedno, vím, zda zítra, dnes, vše skončí se, či v kterou dobu, jeť člověk stvořen aby kles’ po chvíli žití do tmy hrobu –:

a já bych žít chtěl, žíti přec tak dlouho, až by tiše, jemně přec ještě láska přišla ke mně na konec.

Vím, klidně mrtvý leží dál, ať žitím v plese šel či trudu, – a já bych přec jen sobě přál, než osamělý spáti budu,

a já bych přece jenom rád, by mlčky kdos mi růži podal, – vždyť trním, trním život zbodal tolikrát!