Od hory k hoře přes rodný lán
plášť mlhy tak těžce rozestlán,
ty kraje všecky pod mlhou dřímou,
a kdo tu nespí, chvěje se zimou –
přes ně se valí divoké moře
od hory k hoře.
V tom českém kraji umdlený lid,
na jeho čele nehnutý klid...
Myslím teď na vše v zemi té rodné,
myšlénka každá do duše bodne –
bože, kdy zasvitne jásavá zoře
od hory k hoře!
Těžko a smutno je... V dálce jen zní
hlas bouře, píseň zoufalá z ní –
ó kéž ji každý procítí, pozná,
ó kéž tam zahřmí velká a hrozná,
ó kéž se rozleje tak jako moře
od hory k hoře!