Marná touho nedosněná,
nech mi srdce spát,
chci si po té drsné pouti
oddechnouti
také jedenkrát.
Ale slyš, to kvílí, stená,
pláče – běda!
v srdci mi to usnout nedá,
dál to bude skráně rvát.
Jenom časem míň to bolí
a vše tichne v ráz,
cos mi ve snu chvěje rtoma:
– Milenko má! –
Je kol těžký mráz,
ale v ten kraj prázdný, holý
paprsk padá.
A ta mrtvá láska mladá
mlčky sedne mezi nás.
Vzpomínka ta těžká ztrácí
se už v tmavou dál,
je jen temným bodem kdesi
v podnebesí,
skrytým v mraků val.
Však se náhle s výše kácí,
stále větší,
sup ten dravý, aby něčí
srdce znovu rozerval.