Jak holubička jednou z rána
v mou duši přišla nevolána
ta láska, světlá dcera hvězd.
Já na hrudi jen ruce složil,
ji v duši celý ráj jsem prožil
a věřil tenkrát, že je ráj...
A teď, když marně ruce spínám
a na všecko se rozpomínám,
zas vidím ji, jak ulétá,
a to, čím plálo mladé čelo
a co mi v srdci rozpučelo,
to polozkvetlé zašlo s ní.
A co se dále žíti bojím,
mně je, že v půli cesty stojím,
že někdo s písní bolestnou
mou vzpomínku v svém klíně chová
a že zřím v dvířkách u hřbitova
stín drahý mlčky zacházet.