Za bouří i ve hrobním klidu, vždy, ve všem, čím zlá doba hnětla, vždy žila památka tvá světlá ve vděčných srdcích tvého lidu.
Od věků do věků, jak táhly v kraj český zmučený a zprahlý, vždy, ve všech strázních, mukách, bolech, v nichž úpěla kdy naše zem,
kdy nepřátel hněv na ni doleh’ svým nejlítějším nárazem, kdy neproniklý mrak se zatáh’ nad zdupanými lány Čech – :
i v posledních tvé země chatách tvé jméno plálo v srdcích všech. Ó, slepý hrdino, tvé činy jak rozněcovaly tak žhavě
nadšení v každé české hlavě! Jak do té naší otročiny, v níž jenom chabý stesk nám zůstal, tvůj obří stín se tyčil, vzrůstal!
A věřili jsme, rabi chudí, že přijde, přijde velký den, kdy z mrákot nás tvé slovo vzbudí, kdy rob zas bude svoboden!
A věřili jsme: přijdeš, mstící, svůj meč i palcát po boku – zas „Kdož jste boží bojovníci“ se ozve vlastí otroků...
A zatím – utýráni hanou jsme byli zlému otrokáři již pouze bravem, němou tváří, bezlítostně na jatky hnanou,
a vzepřít se, nebylo síly – a zatím, v poslední té chvíli již hlas tvůj hromem v dáli volal a pole sbíral na vrahy – –
Voj čacký slyšel, neodolal: šli chlapci, plni odvahy, šli v boj za zvukem tvého slova, šli, v srdci s drahým jménem tvým –
u Bachmače i u Zborova tak Legie šly k vítězstvím! Tvůj příklad zářil všem, tvé voje v nich ožily, jak je kdys celý
svět znával. V bojích krváceli – tvůj světlý stín „dál, děti moje!“ jim kynul s výše. Lvi to byli již tím, že rádi podrobili
se tuhé kázni tvé. Jim ze tmy plál zářný cíl, a chvílí tou – vždyť cítili se tvými dětmi! – šli na smrt s duší rozňatou,
již ne pro cizí vůli krutou, jak na porážku hnaný brav; šli, ne již poháněni knutou, jež svištěla dřív kolem hlav – :
Šli rádi za nejdražší statky, za čest a slávu svého rodu, šli za svou Vlast, šli za Svobodu, tyranův zpuchřelý trůn vratký
šli vyvrátit; šli, hrstka reků, šli pomstít křivdy dlouhých věků; šli za Pravdu, jíž Mistr učil; za otce, bratry, za všecky
ty oběti, jež věky mučil v žaláři pán jich sobecký; šli za těch mučedníků sbory, za ženy, sestry, za děti –
šli pomstít hanbu Bílé Hory i jařmo těžkých staletí... Hruď ještě chví se vzpomínkami, jak bylo, chlapci, při návratu...
Před námi budoucnost – a za tu již odpovídat budem sami! Jsme volni. Otroctví – je po něm! Minulost pomstěna. Čest oněm,
kdož padli za Vlast. Těm dík vroucí, kdož volnost přinesli nám sem pro sebe, pro nás, pro budoucí, tu, jež kdys byla marným snem –
vždy buďte dále těmi reky, jichž paměť láska uchová, a vždy buď s vámi, pro vše věky duch Jana Žižky z Trocnova!
Cookies on Poetry Cove