Jak možná věřit, že bys, mistře drahý,
víc nebyl mezi námi,
že v kámen už Tvé změnily se tahy,
v led ztuhnul úsměv známý...
Jak možná věřit zprávě, která drtí
jak hromu strašná rána...
Ty mrtev! Mrtev, ve objetí smrti,
jež přišla nečekána...
Hle, umřel... Srdce uvěřit se bojí
a chví se žalným steskem.
A hle, lid v smutku zadumaný stojí
v tom kraji našem českém.
Ó, trudno věřit, smrt, jež Tebe jala,
tak záhy rtem že přilne
k drahému čelu, navždy pero vzala
z Tvé drahé ruky pilné.
A trudno věřit, že Jsi na vše časy
šel mezi mrtvé spáče...
– Však Matka Vlast své roucho roztrhla si
a usedavě pláče...