Byla kdys jak růže, která voní,
pěkně rostlá, jako mladý doubek,
žádný ale kousnout nechtěl do ní,
tvrdilo se, že má mlsný zoubek.
S mužskými si hrála, pravzor koket,
hrála si a vybírala stále –
potom ale špičatil jí loket,
ramena, nos, brada a tak dále.
A dál čas, ach, ohlodal ji hrubý,
osud koket všech i před ní vzrůstal:
už jí všecky vypadaly zuby,
jen zub času, bohužel, jí zůstal.