Do mých bludných cest
– nevím, jak to vše je –
náhle kdosi leje
tichou záři hvězd.
Jak vše bylo, nevím, –
leč v tom oku děvím
tolik lásky jest.
Ona – jak to říc’?
ona má mne ráda,
co mne tíží, hádá
nad mou knihou sníc,
plní moji duši
a v života hluši
s láskou jde mi vstříc.
Odkud já ji znám,
kdybych ptal se snivý, –
nevím. V naše nivy
zkad jde jaro k nám?
Přišla, je tu u mne,
jasní sny mé dumné,
leje záři tam.
Tázán řeknu hned:
snů má plnou hlavu,
chodí do ústavu,
je jí šestnáct let –
a jak krásná jesti!
Je to moje štěstí,
celičký můj svět.
Jaký o tom spor?
Je to dítě malé,
láskou velké ale,
ve všem všudy vzor.
Hle, to ona: to je
potěšení moje,
to můj šotek z hor.