OHNÍČEK NA STRÁNI

Jdu cizí krajinou v podzimním odpoledni, kde jen let plachých vran tě časem vyruší. Kraj chudý, vymřelý, tak jednotvárně všední – mha padá na cestu a smutek na duši.

V té prázdné samotě, kam oko hledí, zří jen ztracený světa kout, jenž ničím nevábí: stráň, úvoz rozrytý, kde zádumčivý říjen své mlhy rozvěsil na smutné jeřáby.

Mhou podél úvozu se po svahu pne nízký a chudý, řídký les, na jehož pokraji, vyběhlém v mýtinu, i roztroušené břízky pni mladě světlými se v mlze bělají.

Rozrytá kolej se v ty mlhy plazí. Jak tu je ticho! Nasloucháš – chvílemi jak by sem zvuk cepů zaletěl v nevyrovnaném taktu odněkud z vesnice, ukryté za lesem.

Teď ani ohlas ten již k tobě nedoletí, je ticho... Kráčíš dál – a hle, tu na stráni zaplane ohníček. A vidíš hrstku dětí, jen stíny ve mlze, jež všechno zaclání.

Ohníček po zemi se rozrůstá a šíří, tu dýmem zdoláván zas jasně plápolá stem drobných plaménků, jak chytá nať a pýří, jež chlapci nanesli z těch polí dokola.

Uniknuv plameni, dál vlnou táhlou, měkkou se plouží po svahu modravě bílý dým – a vůně bramborů, jež chlapci si tu pekou, jak pozdrav z mladosti se nese krajem tím.

Jak sama mladost má by mluvila tu ke mně, teď zas ji poznávám po dlouhých letech ztrát – z těch zaoraných brázd, z té živné, siré země zas cítíš její dech kol svého čela vlát.

A hledíš v zasnění, obrázky duší jdou ti již dávno vybledlé, a každý jinaký – mně jest jak onomu, jenž z daleké šel pouti a z dálky uviděl dým rodné Ithaky.

A všecka mladost má odněkud z mlhy, ze tmy se noří zjasněna a kouzlem omámí – můj bože, pravda-li, že byli jsme kdys dětmi, že celý život náš byl teprv před námi?

A všecka mladost má, mé Ithaky lesk smavý ze zašlých vzpomínek se krásou osvětlí, zřím sebe dítětem, zřím jiné dětské hlavy – hle, dávné vzpomínky jak divem rozkvetly.

A vidím širý kraj pod Kozákovem – noří se zrak můj v obraz ten, jak rozvíjí se dál od Sněžky ke Troskám, Řip vidím, Středohoří, Bezdězy s Ještědem – a já jsem všeho král.

Zřím cestu ke škole do Radostína, po ní sychrovskou oborou jdou s taškou po boku – a ptáci zpívají mně vstříc, a srnky honí se dole pod zámkem a běží k potoku.

Je jaro, po slunné jdu pasece, a včelky kol bzučí, voní vzduch, kukačka ozve se, vlak jede k tunelu... až jednou budu velký, do dálky, do dálky mne světem zanese...

A na jahody jdu, ke dřevěnému mostu nad roklí – o každém tu hnízdě všude vím. A hle, ta vyhlídka – až jednou povyrostu, zde nedobytný hrad si, možná, vystavím.

A sedím ve škole, tam učitel náš – světlá mu paměť! – mluví k nám... a chví se jeho hlas, ta naše česká zem jak slávou kdysi kvetla, na Bílé Hoře jak den české slávy zhas.

A slovem vzníceným nám Jana Žižku kreslí, i Chelčického pak i Husa vzpomíná, jak císařův měl glejt, jak hranici proň snesli, i Mistrův popel jak byl vmeten do Rýna...

I dobu Jungmannův a Dobrovských nám líčí, i ranní červánky po dlouhé době té, a jak tu k životu vše znovu divem klíčí, co živořilo jen za mdloby staleté.

Mne mezi knihy své sám vedl, a co vhod mi, mně s láskou vybíral, jak já jsem s láskou čet’ – vždy dlouho sníval jsem nad knihami, až do tmy – ach, o čem, o čem jsem to snil za oněch let?

Pak slavný přišel den, v radostně krásné době, den, zlatě vyrytý v mou paměť, přeblahý, kde velké Divadlo zakládal Národ sobě a kdy jsem s tatínkem jel prvně do Prahy...

A znovu vracím se, vším rozrušen a zmaten, co v Praze viděl jsem – a, hlavu plnou dum, vzpomínám na Prahu, na prapory a na ten shon lidí, na Riegra, jak mluví k zástupům...

A zas tak ticho kol a jsem zas na vsi doma, zas chodím oborou, jdu do školy i z ní, ta cesta codenní, tak známá, povědomá – šum pražských slavností mně stále v duši zní.

Dál po dni míjí den, a v srdci touha pálí, zas Prahu uvidět... Vždy o ní blouzním jen, sním, toužím, vzpomínám, k té zašeřené dáli vždy znovu dívám se, vzpomínkou opájen.

A vždy ten rodný kraj přede mnou v kráse leží, ten pohled v daleko, v dál širou, bez mezí: lipové aleje, park se zámeckou věží, dumavý Ještěd, Řip i oba Bezdězy...

Kozákov s Fridštejnem, a Kozích hřbetů tesy, a v dálce modravý pás krkonošských hor, jizerská rovina i hruboskalské lesy s obrysem Trosek, jak se tyčí nad obzor.

Vsi, města, dědiny, luk, polí širé lány, jak odtud vídám vás po obzor daleký, vy kraje předrahé, ó, buďte požehnány, vždy štěstí, mír a zdar buď s vámi na věky!

Svou krásou zkrášlily jste dětská moje léta, vždy zjasnívaly jste i jinošský můj věk, k vám vděčně mysl má vždy znovu pozalétá pro něhu zapadlých, mně drahých vzpomínek!

Jsem znovu malý hoch, když na prostydlé zemi ty dětské ohníčky kdys v podzim zaplály na lánech požatých – a co vše zdává se mi při pohledu v ten dým, jak zniká do dáli!

A kdys ten jarní den, kdy kraj se ztápí v šeru, v ten konec alejí nás dětí zástup táh’, když rozhořely se v setmělém podvečeru filipojakubském ty ohně na horách.

Kraj tmí se, pojednou světélko kdesi kmitne, ve vzduchu zakrouží a rudě zajiskří – a stále zjevují se nové body třpytné, na Troskách, k Valdštýnu, na Mužském, na Vyskři...

Kolkolem světla ta se rozhoří a planou a září tu i tam – a již jich sta a sta zaplane po kopcích, a Máji v uvítanou řad ohňů planoucích se dále rozrůstá...

Vy ohně pohaslé, při nichžto kdys my děti jsme zřely v zasnění do vašich plamenů, hle, teď, kdy podzim již nad hlavou mojí letí, na vše to zapadlé jak rád si vzpomenu!

A život pomalu již dočtená je kniha – až dočtem do konce, vše zahalí se tmou. Je podzim... vzpomínka jen maně přišlá stíhá kdes v nenávratno tam zapadlou mladost mou.

Zhas’ dětský ohníček – kam zrak se dívá – zří jen zamlklou krajinu, jež ničím nevábí: kraj smutný, oněmlý, kde zasmušilý říjen své mlhy rozvěsil na smutné jeřáby...