Veselka jeho jednou z rána
potichu zcela, v tajnosti
beze vší slávy odbývána,
bez nádhery a bez hostí.
Do chrámu vezli nevěstu
v cestovních šatech barvy šedé, –
hned po oddavkách párek jede
do Italie na cestu.
Se září štěstí na čele
když z kostela šli manželé,
pár divných očí hleděl na ně:
tak jak by kolem šla jen maně
a náhodou, šla s mužem tady
ta láska jeho bývalá...
A lorgnonem se dívala,
jak z kostela šel párek mladý.
„Aj,“ řekla muži, „totě div,
ten větroplach se také žení?
Ne, to snad ani možná není!
Vždyť mluvilo se o něm dřív,
don Juan že to hotový...“
„Nu,“ děl muž její, „kdo to ví!“
a stranou hleděl na svou paní.
„Já sám jsem loni dostal již
ničemné anonymní psaní,
že také ty mne podvádíš, –
s kým, to už věru nevím ani...“
„Jdi, a že’s neřekl mi slova!“
A zasmála se. „Totě pěkné –
a on mi teprv za rok řekne!“
Za dlouhou chvíli ještě znova
se rozesmála vesele, –
ne, musila se smáti tomu...
A za žertů a smíchu domů
šli oba šťastní manželé.