Šel, hůl svou v písek zabodal a mlčel. Dlouho neřek’ slova. Ni rámě jí dnes nepodal. Úkosem pohlédla naň znova.
Cítila, jak jí skráně planou, a všecka krev jak stoupá k líci. „Vy, tuším,“ děla hledíc stranou, „se chystáte mně cosi říci,
a nevíte, jak začal byste.“ A oči svoje plné hrůzy naň upřela: „Já čekám, vizte, a poslouchám.“ On zvolna v chůzi
se zastavil. „Jest pravda,“ děl a do země se zahleděl. „Nu, vidíte, že všecko vím a uhodnu.“ – „Tím lépe. Nuže,
pak nebude vám tajemstvím, že svět si o nás mluvit může. A konečně, má dosti látky to klepů hnízdo prokleté.“
„Vy chcete tedy konec krátký? Já nudím vás, jen řekněte.“ „Ne, nenudíte. Ale přec, uznáte sama na konec,
jak příjemny ty řeči jsou, a jednou, jak je tuším růst, k vašemu muži z lidských úst se zcela jistě donesou.“
„Vy máte strach z těch lidských řečí?“ „Ne o sebe. Leč o vás jen. Jest vaše pověst v nebezpečí.“ „A přece byl jste spokojen
a kliden po dvě léta celá, kdy v úzkosti jsem já se chvěla, mne, která klamala jsem jej, mne podlou, ničemnou a bědnou
že vyžene muž s křikem jednou v bídu a hanbu, v beznaděj... A co jste vy mi říkal k tomu? Že můžeme být jinde šťastni,
bych s vámi prchla z jeho domu, že za mořem kdes domov vlastní si vystavíme, žena, muž, kde budem navždy svoji už,
až na věky, až do skonání... Ne, to strach není o mou čest, co mluviti vám se mnou brání... Leč já to vím: to žena jest!“
„Snad. Máte pravdu.“ Oči obou se potkaly a plály zlobou a nenávistí. „A kde kvete ta růže krásná? A vy chcete
se ženit?“ – „Ano, víte všecko. Já opravdu to krásné děcko si přivedu už záhy domů.“ „Lze přát jí mnoho štěstí k tomu.
A znám ji?“ – „Nevím, ale vím, že vám ji sotva představím.“ Jí zlobou oči svitly znova a chvěla se jak v bouři list, –
z těch očí líp než všecka slova mluvila němá nenávist... A na odchodu ruky ani mu nepodala. Klobouk zved’
a lhostejně se díval za ní... a druhou cestou dal se zpět.
Cookies on Poetry Cove