Šli chvíli parkem vedle sebe, však cítili, že mezi nimi jest dohráno... Leč jak si říc’? Šla mlčky hlavu sklánějíc
a cítila, jak v duši zebe ji pohled jeho, plný zimy, studený pohled, který znova a líp, než všecka lidská slova
ji v pochybnostech nenechával, že pro ni ztracen tento muž, že žhoucí jeho lásky nával vychladl, zhasl, zmizel už,
že to, co zbylo její touze v tom jeho srdci ještě dnes, jsou dohořelé jiskry pouze... Tu poznala, je konec všemu.
A ona, jak hrdinky dramat, jež vídávala, k vůli němu se odvážila muže klamat – a náhle ten, jejž ráda má,
k ní chladně se a cize chová, jde vedle ní tak beze slova a téměř si jí nevšímá... Když prvně k ní své oči vznes’
před dvěma léty, byl by za ni, jež přece byla vdanou paní, dal snad i život celý rád a přísahal jí tisíckrát,
že nemůže si myslit ani, jak bez ní žil by opět sám... V rostoucí vášni, stále větší, víc nedbal ani lidských řečí
a hrdě čelil domněnkám svých známých, všemu nebezpečí, ve kterém stále žili oba. A dnes ta uplynula doba,
kdy láskou nevěrné té ženy byl nadšený a přeblažený, kdy koříval se její kráse, jež plnila mu celou duši.
Ta doba přešla, – a jí zdá se a ona v mukách ví a tuší, že není už, čím dřív mu byla, že jemu není víc tak milá,
že jakýs cizí, divný chlad tu lásku jeho zvolna rdousí, že víc a více cizí jsou si a blízka je ta doba snad,
kdy on, teď střízlivější mnohem, jí opatrně vyhne se, své srdce jinam zanese a klidně dá jí chladné s Bohem!
Cookies on Poetry Cove