Ó dítě, jestli drahá být
můž’ tobě krůpěj rosy
a to, oč tebe v dáli té
kdos zmírající prosí,
tož prosím, vezmi píseň tu
i s krůpějí té rosy.
A vím, už nikdy, nikdy víc
se tady neshledáme,
mně paprsk toho žití se
na moři smutku láme
a cítím, večer padá už
a my se neshledáme.
A nestisknem si ruku víc
ni zde, ni nad hvězdami,
mně jenom v duši bude plát
ten drahý obraz známý,
ta chvíle štěstí, zbloudilá
teď kdesi nad hvězdami.
A rád bych tobě ještě dal
cos na památku, drahá:
své duše duši, srdce krev,
jak mráz už na ně sahá,
však tobě ještě čisté dám,
je na památku, drahá.
A přijmi ještě naposled
ten dlouhý pohled vroucí,
jak v chvílích – zda si vzpomeneš? –
kdy na tvém srdci tlouci
mé ještě mohlo v souzvuku
za dlouhý pohled vroucí.
A přijmi všecky písně mé,
jak z duše vyrostly mi,
ať hřálo slunce lásky tvé,
ať mráz té dlouhé zimy,
ať z čisté rosy nadšení,
či z krve vyrostly mi.
A přijmi vše, co někdy v snách
jsi na dně v srdci zřela,
to požehnání poslední
i lásky slova vřelá –
mé štěstí dřív už vzala jsi,
jak prvně jsi mne zřela.