Oči chudých.

Já v smutku vídal chudých oči teskné. Jak dítě když by přišlo do pohádky, vše zlatem se a drahokamy leskne. Je najednou před vánočními svátky

a Příkopy jsou večer lidstva plny. Je doba promenády, chvíle blahá. Kol jako líně valící se vlny zde kypí to, co zve se „celá Praha“.

Hle, davy jdou a rostou víc a více a, boa kolem ramen, štíhlé dámy jdou ve smíchu a boa rovnajíce se zadívají v osvětlené krámy,

z nichž bílá záře na chodník se line. A ve výkladních skříních, co tu krásy! Viz, davy jdou a zase přejdou jiné, je před svátky a štědrý den se hlásí

vším bohatstvím, jež na odiv se staví, i září klenotů, jež v oči bodá, i cetkami, z nichž každá chvíli baví, i hračkami, jež vymyslila moda,

i spěchem, v němž se divný rozruch tají a který každou vteřinou se množí – viz oči dětí, jak se usmívají, ten čekajíce štědrý večer boží.

Z výkladních skříní dívají se na ně veliké panny, princezny a selky a děti, kolem kupíce se maně, tu dívají se na ten zázrak velký

a velké oči jejich štěstím planou. To všecko, všecko, všecko je tu pro ně, zářící stromek s nastrojenou pannou, ti vojáci i houpací ty koně –

ó jaká krása, jaká chvíle blaha! Ó štědrý den, ta chvíle plná krásy! A dnes tu ještě prochází se Praha a z osvětlených skladů vybírá si –

ó štěstí, až ten večer vzplane svatý! Leč v záři, jež se chvěje kol a leskne, já viděl náhle, divným smutkem jatý, já v smutku viděl chudých oči teskné...