Ó krásná, úsměv sotva znalý
Vám lehce slétá na ústa
a opět stín vám skráně halí
a v duši,
kde člověk skrytou lásku tuší,
vám plachá duma vyrůstá.
Snad, paní krásná, vzpomínáte
na první jarní procházky,
jak chodila jste kolikráte
a u vás
hoch, který zmaten v řeči uváz'
na sladké vaše otázky.
Snad vzpomínáte, v sladkém šeru
jak hvězdy vás jen střežily, –
a jak ten hoch tak za večerů
vás líbal
a rtem se k malým ručkám shýbal –
ah, román dávno přežilý...
Snad vzpomínáte na tu chvíli
a na tu slzu ve tváři,
když jako krásný seraf bílý
tak svěží
jste davem lidí jenom stěží
šla s mužem jiným k oltáři...
A snad jste dávno zapomněla
a myslíte už na jiné,
co později jste ráda měla:
své šaty
a papouška, jenž křičí na ty,
kdo vejdou v síně hostinné...