Ó je to asi hrozná práce,
být tulipánkem, ale zdát se
fialkou bez hany a vad;
vždy způsobně se všude chovat,
si všední fráse pamatovat
a galanthoma studovat.
Ó je to hrozný úděl asi,
šest let už mluvit o počasí
a o novinkách v divadle;
nad vlastní řečí usnout málem
a hledat o procházce sálem
své všední tváře v zrcadle.
Ó je to věru těžkou prací,
chváliti fádní dekoraci
a o horku mít přednášku,
zřít po stropě, jak výš se klene –
a tuhé límce naškrobené
posýlat někam k rarášku.
Zlá věc, šest roků mluvit plynně
o kluzišti a o zmrzlině,
zřít naučeně sladký smích,
vždy odpovědi tytéž slýchat
a tutéž vůni v sebe dýchat
z ličidla tváří barvených.
A za rozmluvy duchaprázné
i poslední to slůvko vázne,
zrak bloudí sem a bloudí tam –
až „ona“ šepce „díky, pane“
a s lehkým ukloněním stane
u jedné z přísných gardedam.
Leč vím, než vše ty hloupé řeči
je jistě pro vás štěstí větší,
rytíři bez hany a vad,
se o zeď podepřít a náhle
z té nudy svojí neobsáhlé
si dlouze, dlouze zazívat...