NOEMI (VI.)

A pokračoval, rozechvění v hlase – povídka ke konci už chýlila se: Já uzdravil se, – vlastně Noemi mne uzdravila. Seznámila mne

i s matkou svou, já u nich sedával v neděli odpůldne, když Noemi přijíti mohla domů. Bývaly to chvíle krásné, kdy jsme sedali

tak pospolu, ó drahá vzpomínka, kdy žili jsme tak v lásce čisté, ryzí, ta z paměti mně nikdy nevymizí. Ty staré rány, které zasadil

jim život, zvolna zahojily se a v srdci jejich jenom pokora a láska zbyly z doby zkoušek zlých. A nezbylo v jich srdci hořkosti

pro doby minulé. Teď konečně jim lépe vedlo se, byť daleko ku někdejšímu bylo životu, když otec ještě býval na živu.

I pianino opatřily si a v pokoji, jenž dýchal čistotou, tak milo bývalo, když usedla si ke klávesům někdy Noemi

a jindy matka její. Mezi tím, co probouzela dávné vzpomínky dob minulých v svém srdci písněmi, jež druhdy poslouchával její choť,

my s Noemi jsme tiše sedali a dívali se sobě do očí – ó může-li zde člověk na zemi být cele šťasten, ano, tenkráte

jsem cítil štěstí v hloubi prsou svých, jímž okříval jsem, jako nemocný na jarním, zlatém slunci okřívá – – Čím větší tenkrát bylo štěstí mé,

tím kratší bylo jeho trvání a pominulo jako líbezný a sladký, ale příliš krátký sen – to nevrátí se víc a nikdy, běda,

co urval jednou, osud zpátky nedá... Ó, jaká bída! Ani z daleka jsem nemoh’ tehdy míti tušení, jak bídnou, podlou, nízkou úlohu

v té lásky mojí krátké idylle peníze druha bohatšího hrály – ó, hanba, která na dno duše pálí! Ne Noemi... té slovem jediným

ni teď se nechci křivě doteknout, však zdá se mi, že za to byla jiná, než moh’ jsem tušit, matka Noemina. Snad nesla tíže svoji chudobu,

než zdálo se, a počítala as, jak slušelo by jeho bohatství dceřině kráse – nevím, nelze říc’, leč o tom všem jsem zvěděl teprve

za dlouhý čas, v to těžké, smutné ráno, když bylo všecko na vždy ztroskotáno... V tom čase bylo to, když poprvé jsem postřehl, když navštívil mne Georges,

že častěj se mnou rozpovídal se o Noemi než o své nevěstě. Nu, světák byl... však jí jsem věřit moh’, neb její oči kdyby lhaly mi,

pak nebylo by, čemu ve světě bych ještě věřit mohl... Později, když, dosud možná bez příčiny, jsem žárliti počal, vždy jsem poznovu

se utišil a vždy jsem pocit měl, jakoby v bolest, která náhle mi sevřela srdce, kapal balsámu, když vzpomněl jsem, co jednou řekla mi:

„...neb já jen částí tvojí duše jsem a my se najít musili, neb tak ve hvězdách bylo psáno...“ Útěchou ta slova byla mi, když jako mráz,

jenž do krvava čelo ošlehá, v mé srdce choré vešla žárlivost a poznovu jsem vzpomněl na chvíli, když ozářena stála přede mnou

jak světice, a znovu v prsou mých se bouře ztišila, když vzpomněl jsem, v té svaté chvíli co mi řekla sama... A zatím román můj se schýlil v drama.

Já jednou bloudil starou Paříží a filosof, můj soused, potkal mne a přepadl mne náhlou otázkou, zda nebavilo by mne viděti,

co asi neviděl jsem doposud. Co bylo by to, já se ptal a on o kroužku spiritistů řekl mi, kam chodívá a kam jít mohu s ním,

když libo mi. Já váhal. Za řeči dovedl vzbudit moji zvědavost, a, nevěřící, šel jsem tedy s ním. Mne uvedl a tehdy poprvé

jsem viděl, kterak ruka kohosi, na kterou druhý ruku svoji klad’, tak mimovolně psala podivné zmatené věty, různá znamení

a čáry, z nichžto druzí vyčetli, co diktovala síla neznámá do chvějící se ruky media... Muž jakýs bledý, o zeď opřený,

mne zasvěcoval v ony záhady o nevyzkoumaném tom doposud tajemném vlivu síly neznámé, jež dovede, že rukou media

kdos neviděný může přenášet myšlénky těch, kdo žijí, třeba by neměli těl... Té síly neznámé, on vykládal, tak jako skryta nám,

jest mnohá jiná síla v přírodě, kde pouze tušiti ji můžeme, že jest, když zraku smrtelnému se objeví prostě ve svých účincích

tak asi, jak se prostě jeví nám i přítažlivost, mnohá síla jiná a problém velký, sama elektřina... Hle, člověk, jak je přece jen tak malý, –

těch sil, jichž původ lidé nezbádali! My víme jen, že možno hypnosou to učinit, by v těle člověka odumřel všechen pocit života,

jak v tom, kdo mrtev. V ohně plameny tak vloží fakir klidně ruku svou a probodá své tělo jehlami a hřebem prorazí si jazyk svůj

necítě při tom žádné bolesti a nemaje pak jízvy jediné na těle svém. On tělo zbodá si, či do rakve se položí a v hrob

dnem nocí střežený v té rakvi se zasypat nechá jako mrtvola, by teprve za dlouhou dobu kdys, v den předem stanovený, v určitou

se chvíli vzbudil, z rakve vyhrabán a ze spánku, jenž smrti podoben jak sama smrt, vstal zase k životu... My víme, že tak jest, – leč kdo je ona,

ta síla, která na něm div ten koná? Tak soused filosof mne náhodou – ač říkával, že není v životě prý náhody a musilo tak být,

že v onen den jsem já se potkal s ním – tak uvedl mne tedy onen hoch v svět jakýs divný, v nové okolí, o kterém dřív jsem neměl tušení.

A druhý den já o tom Noemi jsem vyprávěl, když sama uhodla, cos divného že se mnou děje se, neb na dlouho mi v mysli utkvělo

to vše, co viděl a co zažil jsem v tom domě záhadném a v ovzduší, kam uvedl mne soused filosof. Má nedůvěra, již jsem přines’ tam,

ta otřesena byla znenáhla a jenom vím, že celý jsem se chvěl a trnul jsem. Já přišel podruhé a potřetí a potom se mnou šla

i ona jednou. Pouhá zvědavost ji hnala sem, když jsem jí vyprávěl o divech všech, jež tady viděl jsem a co jí nemožným se zdálo být.

A s nedůvěrou přišla, – věřící se vrátila, – leč od chvíle té byla tak divně zamlklá a zasmušilá. A potom někdy s námi chodil Georges

a jednou cestou domů hloubali jsme o těch záhadách, zda možná jest, by ten, kdo umřel, z říše záhrobí jak oživlý stín zjeviti se moh’

zas někdy jako duch, a možná-li, že mezi světem stínů zemřelých a námi živými by skutečně dál byly jaké vztahy... Noemi

po celý večer byla podivně tak rozčilena – pozděj řekla mi, že živá připomínka na otce ji rozčilila tak, že stěží jen

se pláče zdržela. A najednou se zastavila. „Jednou řekla jsem,“ mně pravila, – „ty pamatuješ se, co řekla jsem ti tehdy? Děla jsem:

‚I mrtvá bych tě přišla navštívit‘ – víš, vzpomínáš si? A já přišla bych a přijdu, možná je-li, že by ten, kdo umřel, na chvíli se vrátit směl

k těm, kdo jsou živi... A v té chvíli on se usmál. „Ne, já nikdy nevěřím v cos takového,“ děl a o jiném jsme mluvit začali. Však Noemi

víc nepromluvila už večer ten a viděl jsem, že tak je vzrušena, jak nikdy nebyla. A nazítří když k ní jsem přišel, jako zlomena

div povstala, když přivítala mne – šla matka její říci děvčátku, že učitelka jeho churaví. A Noemi tak jako bez duše

u okna seděla, o podušky opřenu majíc hlavu. „V noci dnes mne navštívil můj otec,“ řekla mi, „mně ve snách zjevil se a nade mnou

stál dlouho, na mne upíraje zrak svůj ztrnulý. A zakryl svoji tvář a plakal – jeho slzy spálily mi srdce v těle... Včera mluvila

jsem o smrti a možná, kdož to ví, že smrti bližší jsem, než sama vím...“ Mne zlekala a v duchu jsem si děl, že nikdy víc ji nepovedu tam,

kde vzpomínky tak trudné cele vzruší tu citlivou a něžnou její duši. O příhodě té spolu nikdy víc jsme nemluvili, ale od těch dob

se často zdálo mi, že smutnější jsou její oči, nežli bývaly... že skrytého cos v duši se mi děje, jí často vyčetl jsem z obličeje.

Georges ke mně často chodil návštěvou a často stalo se, že v dílně mé se oba sešli, Noemi i on. A jednou s ním u Clermontových byl

jsem návštěvou a tu se zdálo mi, že mezi ním a slečnou Adou se cos událo a mezi oběma že odcizení vládne spíš a chlad,

než láska, pravá, upřímná a vřelá, jež za nedlouho oba spojit měla. Já v duchu Adu porovnával jsem a Noemi – ta celým srdcem svým

jen láskou byla, láska zářila z té celé její drahé bytosti a každým její slovem dýchala – jak jinak slečna Ada s přítelem

se milovali: vyprávěli si o věcech lhostejných, o tennisu a dostizích, a prosti vzrušení se dívat mohli sobě do očí

a chování jich někdy bylo chladné, tak jako led když do srdcí jim padne. Svou krásnou hlavu někdy opřela si o ruku a sedíc v lenošce

s ním mluvila a její oči se dívaly jinam... Rádi měli se, však lásce jejich cosi chybělo, oč láskou svou já chudý proti nim

tak nepoměrné byl jsem bohatším... V tom oku jeho záblesk radosti jen zřídka kdy se kmitnul na chvíli, když mluvil s ní. Ba věru, žárlivost

mne zmáhala se, vkradla jako had se v srdce mé a otrávila je, když viděl jsem, jak jinak planuly ty oči jeho, když se s Noemi

náhodou setkal a když stisknouti jí mohl ruku, již mu podala. A srovnávaje v duchu tu, již sám tak z celé duše své jsem miloval,

a slečnu Adu, dvě ty bytosti tak různé srdcem, – i když trpěl jsem tím poznáním, sám v srdci svém jsem chápal klid jeho tam, zde vzrušení a zápal.

Já za mnohé mu vděčil, v dobách zlých se ujal mne – a byl to těžký boj, jenž odehrál se tehdy v srdci mém, když pochybnosti zlé mne mučily

a když jsem tušil, co dne jednoho jsem poznal jako strašnou skutečnost... Já najednou jsem viděl, Noemi že vyhýbá se mému pohledu,

a když mi ruku měla podati, že zachvěla se celá, zděšené své zraky někdy na mne upřela, jí líce pobledly a v onom čase

mně zdálo se, že celá ztrácela se. Filosof soused navštívil mne kdys a nějak podivně se usmíval. A vyprávěl mi o té, kterou kdys

v mých dveřích viděl, když jsem churavý byl tehdy – a tak divně usmál se a řekl mi, že půjde za svědka mně ne-li k svatbě, tedy k souboji.

A na mou otázku, co znamená řeč jeho divná, jako s výsměchem vyslovil jméno, jež se zabodlo v mé srdce ostnem... Vyběhl jsem ven –

Georges pohledět mně musí do očí a říci všecko... Doma zastal jsem jen otce jeho. Bled a zasmušen mne uvítal. Zlou děl mi novinu,

že nyní, když už všecky přípravy k synovu sňatku byly hotovy, teď slečna Ada úmysl svůj mění, když od dětství jsou téměř zasnoubeni...

Já nevčas přišel. V domě zmatek byl a vzrušení. A všude zamlklost a nepokoj, dům celý vyvrácen byl z obvyklého svého pořádku.

V nevůli včera prý se rozešli se synem otec, sluha řekl mi a dodal chvatně, celý polekán, že včera byl tu pravý soudný den.

Mladého pána jakás milenka, již zanedbával nyní pro jinou, prý slečně Adě tajně poslala několik psaní v době poslední

a v každém z dopisů těch osudných ji vybídla, by, chce-li, sama se šla přesvědčiti, s kým ten ženich její teď chodívá, a kterak věrným je jí...

A slečna Ada přesvědčila se, když jednou, vystupujíc z povozu před jedním z oněch velkých bazarů, kol kterých Pařížanka nemůže

lhostejně přejít, aniž neměla by touhy skoupit vše ty zázraky poslední mody, – a jak do skříně se zahleděla, náhle spatřila,

jak on, jenž toho dne jí omluvil se dopisem, že churav nemůže k ní přijíti, teď blízko vedle ní se mihnul mezi davem proudícím

– a nebyl sám, po boku jeho šlo mladinké děvče, Adě neznámé. A spatřil ji a ona zahlédla, jak do tváře se vhrnula mu krev

a jak byl náhle plný rozpaků a jak se zarazil, však rychle se odvrátil stranou a dřív zmizel v davu, než klobouk jeho zved’ se ku pozdravu.

A domů přiběh’ jsem, od Noemi tam lístek byl. Blesk kdyby vedle mne byl udeřil, já více nebyl bych se polekal, než polekala mne

ta její slova. Hrůza najednou mne zmocnila se, lítost, zděšení, hněv, zoufalství... Byl všemu konec náhlý. Myšlénky zoufalé mou hlavou táhly.

Já prodán, prodán, zrazen, oloupen tak bídně, bídně, ani nevěřil jsem očím svým, když čet’ jsem zoufalý ten krátký list, jejž sama zmatena

a ve chvatu mi psala Noemi, bych neproklínal její památku a za její se duši pomodlil, neb není možná, bychom v životě

se my dva ještě mohli sejíti, byť proto jen, bychom si podali naposled ruce – – Mně před očima se zatmělo a tajil se mi dech –

však v celém listě ani zmínka malá, co stalo se – jen krátké „s bohem“ psala... Ni před tím ani pozděj v životě jsem chvíle těžší nikdy nepoznal,

jak ve chvíli té trudné, zoufalé, když dovedli mne k ní, když v pláči jsem kles’ nad vychladlou její mrtvolou – té chvíle zoufalé! – a zachvácen

šíleným hořem obličej ten bledý když viděl jsem a zlíbal – naposledy. Když vzbudili mne znovu k životu, mně zdálo se, že jinou duši mám

a srdce jiné... Všechno kolem mne tak cizí bylo, – prázdno bez konce v mém nitru bylo, smutné, zoufalé... Já v slzách masku její tváře odlil

a za čas dlouhý poprvé se modlil. A nevím, kterak všecko stalo se – však za jedinou chvíli života, za chvíli takovou, v níž kdysi chtěl

i boha svésti ďábel, zmámena a zmatena snad řečí vášnivou, jež boha v srdci přehlušila jí – tak jako podlomená lilie

když uvadala v jeho náručí a bázní zachvěla se –: Noemi za jedinou tu chvíli života splatila celým životem a sama

svou smrtí trudné ukončila drama. Georges ujel mi, a za čtvrt léta když se do Paříže vrátil, napsal mi list zoufalý. A tehdy svědomí

se hnulo v něm. Já nikdy od těch dob jej nespatřil a nikdy nepotkal se více s ním. Že zvážněl, řekli mi, až ku podivu zvážněl. Na to zas

čtvrt léta minulo a na podzim časného rána jednou sňatek svůj nehlučně slavil, od oltáře ved’ si ženu svoji – bylať slečna Ada

zas všecko jemu odpustila ráda. Šli na mairii k tichým oddavkám i do kostela, kde byl posvěcen jich sňatek, na kterém kdys rozumní

se byli smluvili jich otcové as tak, jak rozvážliví dovedou střízlivý spolu obchod uzavřít, jenž oběma být může k užitku...

Jen málo lidí cizích do chrámu ze zvědavosti vešlo. Náhodou snad nebylo, že s novým milencem, jejž náhradou si našla za toho,

kdo, nevěrný, se oženil jí dnes, šla kolem chrámu právě v chvíli onu herečka jedna, známá z Odeonu... Tak druhdy přítel můj, zda šťasten, kdo ví?

v románu svého vešel oddíl nový. Umřeli pro mne, mohli sobě žít, leč nevím, kterak žili. Po čase i ke mně trousily se mnohé zvěsti,

že domu jejich vyhnulo se štěstí... A minul rok a den od chvíle té, co Noemi, ta dobrá, sladká, milá ten svět, nás všecky záhy opustila.

A co se stalo, již jsem řekl vám. V své dílně jednou večer seděl jsem. Nebylo ještě šero. Najednou tam na stěně ta maska umrlé

se pohnula a zvolna, pomalu tvář mrtvá oživla a pozvedla se víčka mrtvých očí. Hleděly ty oči na mne. A jí na čele

ten uschlý věnec růží krvavých vzplál novým životem a mezi tím, co oživla tvář mrtvá na chvíli, ty tmavé růže nově rozkvetlé

již zůstaly tak svěží. V hlubinách jsem zachvěl se a vzkřiknul: „Noemi!“ A tehdy bylo tomu rok a den, co umřela – a tatáž hodina.

A nazvete to třeba náhodou, či jakkoli –: já věřím v souvislost těch věcí všech (– on děl a hlavu zved’ a kolem sebe jako v mrákotách

se ohlížel, jak byl by procitnul z těžkého sna; a vzdychnul z hluboka). Že přijde ke mně, ona řekla mi a přišla. Hluboce v mém srdci tkví

ta víra... Oči moje viděly, co chápat nelze, ale viděl jsem a věřím. (Oči jeho planuly tak divným ohněm, který sálal z nich,

že zachvěl jsem se, dívaje se naň, když umlkl a teprv po chvíli se ozval:) A v ten den, když řekla tak, byl třetí s námi, ten, jenž zradil mne

a jenž byl smrti její příčinou... A v tentýž den a v tutéž hodinu, když mně se zjevila, u večer týž do šermířského klubu vešel on,

jak léta chodil. Vešel jako vždy, leč tenkrát, aby nevrátil se víc. A stalo se, že cvičil chvíli jen a ze všech v klubu, kteří stáli kol,

strnule každý hleděl najednou a v první chvíli nikdo nechápal, co odehrálo se tu v jeden mžik, neblahou, krátkou jednou vteřinou...

Ti oba, kteří v ruce s fleuretem naproti sobě stáli, šermíři dobrými byli, týmiž zbraněmi už bezpočtukrát potýkali se.

A jak stál soku svému tváří v tvář, s tím napřaženým v ruce fleuretem, při náhlém výpadu na jeden ráz se fleuret protivníkův u konce

přelomil náhle a zbraň neškodná se smrtonosnou stala, ostrý hrot zlomené zbraně silou nárazu v krk nechráněný hluboko se vbod’,

a nežli přispěli mu k pomoci – však pomoc marna byla – ztracen byl a povstati víc nebylo mu přáno. A dávno před tím, nežli nové ráno

se zvedlo z mlh, zde bylo dokonáno...