Ty dlouhé noci byly smutnější,
než člověk unést může. Žádná z nich
tou nebyla, jež sladce konejší,
jež balsám leje v srdce nemocných
i oněch, kteří nad nimi se sklání
a hlídají až zase do svítání.
Ty dlouhé noci byly samý vzdech,
byť tajený, že srdce se až svírá.
A zde jak život hasne v bolestech,
i v tom, kdo bdí, již hasne všecka víra...
A po té noci smutné k zoufání
když probudí se stejně truchlý den,
vteřinou každou znova nekliden
jen bolest novou cítíš ve skráni
a lítostí je tvoje srdce rváno,
do vpadlých tváří když se díváš tiše,
že ubohá ta, jež dnes ještě dýše,
snad nevzhlédne už k tobě zítra ráno...