Něco věčně žije v nás,
co nás nutí
i bez chvíle oddechnutí,
přes moře i skalní sráz
i přes pouští lada holá,
co v nás volá:
směle dej se k slunci v let,
je ten život tady krátký,
stále výš a stále v před,
nikdy zpátky!
Jdi jen, jdi jen hrd a sám
k slunci svému,
pro tu růži k diadému
létni třeba ku hvězdám.
Tam je cíl, tam slávy čeká
náruč měkká.
Jdi, než skráň ti sešíli,
i přes lidí sporné hádky
věčně k předu, ku cíli,
nikdy zpátky!
Vždycky dál, než kde jsi dnes,
dále, k předu
i přes nepřízeň a bědu
myšlénku svou v skráni nes!
Je tady jen chvíle jedna,
nežli bědná
s rukou, s čela spadne tíž,
nezajdi však bez památky,
až se nikdy nevrátíš,
nikdy zpátky!